Horký mesiac

„Bohyně nadržená, tancem krev rozproudí, nyní jen kripla žena, chtíč mu škleb vyloudí.“ Polańského 50 odstínů hořkosti aneb když lásce dojde kredit. V oceánu života se osudově lámou hřbety vln vášně a na odvrácené straně romantického Měsíce čeká moře hořkosti a nenávisti. Bezvýchodnost vztahu, založeného pouze na tělesnosti a zoufale komplexním zkoumání sexuality, coby chrastítka k zaplašení nudy (močení na obličej fakt není „druhý křest“, jen nesmyslná čuňárna), je ovšem vykreslena až básnicky květnatě. Viz POETICKÉ OKÉNKO: [][] „Byl jsem jako Adam s chutí čerstvého jablka v puse.“ (Ꞷ) „Její poštěváček byl jako kachnička, cachtající se v rybníčku růžového masa.“ (Ꞷ) „Drtil jsem její rty svými, jako když se típe vajgl v popelníku.“ [][] Poselství filmu? Partnera pro život vybírejte před svatbou, ne až po ní. Nejezděte do Kitzbühelu, ani lyžovat, ani chcát v hotelu na televizor. Nepřipíjejte si na autobus [sic!], např. linku 96 k Centre de Danse du Marais. A při 7 letém výročí nejezděte do Bombaje. Oskar: „Aby tak staří manželé byli pořád spolu, to není zdravé.“ Pesimista... (24.02.2024)

Vypravěč Oscar retrospektivně sděluje náhodnému spolucestujícímu Nigelovi svůj milostný příběh s jednou francouzskou slečnou lolitovského / femme fatale charakteru (Emmanuelle Segnier je na snězení a ohromně jí to sluší i dnes - po čtyřicítce). Říkají jí Mimi. Je to nekonečný příběh, neschází peripetie vztahu, vzestupy i pády a Nigel zpočátku nic nechápe. Možná ani divák. Až když se s onou hlavní protagonistkou příběhu Nigel setkává i ve skutečnosti, situace se mění. A jeho přítelkyně Fiona přihlíží... Je ten konkrétní příběh vůbec důležitý? Ne, nenechte se zmást. Příběh filmu je jen pozlátko. Kostra tkví v myšlence a v té je Hořký měsíc se závěrečnou "večírkovou" katarzí výjimečný. V síle sdělení něčeho tak jednoduchého a přitom zcela zásadního. A o čem nám to Roman Polanski, potažmo jeho filmový zprostředkovatel v podobě vypravěče, chtěl vlastně vyprávět? O nespoutanosti sexuální fantazie, pomíjivosti lásky, mužské impotenci odmítat, nepodlehnout pokušení nebo snad o neschopnosti člověka zůstat na jednom místě, o nevyhnutelném stereotypu manželství...? Zpočátku jsem nebyl nadšený, nicméně Polanski si mě postupně získával a jisté přehmaty pak zakryl výborným závěrem (-spoiler-). Už když začal večírek, sladkobolná hudba a ploužení... tušil jsem něco mimořádného. Podobně jako Lynch vystavěl svojí scénu i Polanski. Člověk v králičím kostýmu zneškodňující groteskním kopem ulízlého Itala, absurdní prostředí vystlané zvracejícími důchodci se zafáčovaným nosem, zpomalené pohyby, teatrální tleskot přihlížejících, vhodný hudební doprovod... a pak svůdné, delikátní tance, překvapivý výraz a nevědomost v Nigelově obličeji... co vís si přát? Polanski závěrem celé vyprávění notně nadsadil a zároveň umocnil sílu sdělení. Nešlo primárně o příběh, však to Mimi pošeptala v jedné scéně Nigelovi do ucha, šlo o vztahy mužů a žen obecně. Třešničkou pak mohlo být Oscarovo (hypotetické) povstání z invalidního vozíku a tleskání do rytmu hudby spolu s dalšími, aneb tak nějak bych viděl ideální možné zakončení a chrochtal byl blahem stejně jako v jedné scéně chrochtá Oscar, ačkoliv ani "ukončení života jednoho vztahu" nebylo beze smyslu a nedá se příliš namítat. Nepochopili jste nebo nepřijali fenomenální a stále nedoceněné Kubrickovo "Eyes Wide Shut"? Pak je Hořký měsíc zajímavou, filmařsky ne tak temnou alternativou s notně hořkosladkým závěrem. Muži i ženy na svých kocábkách (a přitom na jedné a týž lodi). Závěrečný dovětek? Člověk zraňuje, nemůže se rozdat a popřít zároveň sám sebe, nesnadné je určit viníky neštěstí a rozpadů vztahů. Byl to hořký příběh... a život hořký je (čímž popírám Felliniho). │90% (27.06.2008)

Mám dojem, že film hodně zestárl, což byl třeba důvod, proč jsem při prvním pokusu o shlédnutí nevydržela víc než pár minut. Většinou zastávám názor, že pokud je myšlenka dobrá, na formě zase tolik nezáleží, ale v tomto případě to samotný message (který pro mě je zejména to, že i Hugh Grant je idiot, všichni jsou idioti) neutáhne. (30.05.2014)

Zručná ruka mistra Polanského stvořila téměř dokonalé dílo, které nadmíru splnilo má očekávání. Film o hrátkách s lidskou duší a srdcem, o kouzlu ženské osobnosti a v podstatě i o životní spravedlnosti. Spousta velmi silných scén (např. erotická scéna s mlékem). Neodolatelné kouzlo a půvab Emmanuelle Seigner, podmanivá poutavost snímku a perfektní scénář a i Hugh Grant, ke kterému vůbec netíhnu mi tu nijak nevadil. Hořký měsíc má zkrátka toho tolik co říci, že druhá projekce je pro plnohodnotné vychutnání povinností. Velmi silné 4* (30.05.2011)

Tri dôvody, prečo považujem Bitter Moon za Polanskiho najlepší film (obsahuje spoilery): 1. Dvojplánovosť filmového zážitku je elegantne prevedená do procesu rozprávania a prelieva sa medzi oboma líniami i celistvou formou, teda tvorí zaujímavý a zároveň pohlcujúci konštrukt, obozretne narábajúci s diváckou dôverou a empatiou. 2. Kamera upriamuje pozornosť na labilnosť a nejednoznačnosť, naznačenú aj v rozhovoroch medzi Nigelom a Oscarom; prevládajúce rozkolísané zábery z vnútra lode reflektujú pomyselnú sypkú pôdu pod Nigelovými nohami, filmársky čisté a precízne stabilizované zábery z Paríža zasa odrážajú pevnú vieru Oscara v jeho životné rozprávanie; divák je však vedený prijímať "súčasnú" líniu ako skutočnú a Oscarovu spoveď (zloženú výhradne zo silne esteticky štylizovaných momentiek, v ktorých postavy divoko exhibujú svoje vnútro spútavané neinvenčnou réžiou) ako pochybnú. 3. Rafinovanou psychológiou postáv predvádza Polanski nové obzory svojich možností, ktoré postupne odhaľujú svoje korene - záverom, ktorý uvádza pochybnosti diváka na pravú mieru, nadväzuje na rozuzlenie systému hrania nebezpečných hier o ženy zo svojho debutu Nóż w wodzie, ale volí omnoho drastickejšiu metódu, logicky dopĺňajúcu erotické dusno a komornú uzavretú fabulu v jasne ohraničenom čase a priestore. 90% (04.12.2014)