Listy mŕtveho

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Najlepšie vystihuje tento film jeden monológ z neho: „Ľudstvo bol tragický druh. Odsúdený možno už od začiatku. Náš zhubný a krásny osud bol vždy odhryznúť si viac než sme schopní prehltnúť, byť lepší, než príroda zamýšľala. Našli sme v sebe miesto pre súciť, aj keď bol v konflikte zo zákonom prežitia. Vždy sme cítili rešpekt sami k sebe, aj keď nám bol vždy pošľapávaný. Majstrovské stvorenia, chápajúce svoju zbytočnosť a krehkosť. Našli sme v sebe schopnosť milovať. Oh Bože, bolo to tak ťažké! Neúprosný čas zapôsobil, že naše telá, myšlienky a zmysly upadali. Ale človek naďalej miloval. A láska vytvorila umenie, umenie, ktoré odráža našu neúprosnú túžbu po dokonalosti, našu nesmiernu beznádej a náš nekonečný zdesený plač, skučanie zničene mysliacich stvorení v studenej a apatickej vesmírnej púšti. V tejto miestnosti, mnoho nenávistných slov bolo vyslovených proti ľudstvu, opovržlivých a pohŕdavých. Ale nechcem ho zatratiť. Toto chcem povedať: Miloval som ľudstvo. Milujem ho ešte viacej teraz, keď už neexistuje. Milujem ho pre svoj tragický osud. A chcem vám povedať, kolegovia, chcem povedať, že vás milujem“. (07.07.2010)

Listy mŕtveho zvyknú páchnuť hnilobou, hlavne v krajine, kde ľudský život neznamená skoro nič. Našťastie film sa snaží evokovať, ako by sa ani v krajine režimu nastoleného syfilitikom ani neodohrával, no ponúka celkom slušné post-apo, ktoré miestami ani nepripomína, že by bol situáciou po jadrovej vojne - normálne všetko rozbité ako v Sovietskom zväze. Takže ľudí pomaly umierajúcich v drsných podmienkach, to by tam šlo natočiť aj bez predchádzajúcich atómových reakcií, ale ako depresívna vízia možnej budúcnosti pre celú planétu je to kúsok hodný pozornosti. (09.09.2023)

Vrcholným produktem naší civilizace nejsou umělecká díla, vědecké teorie, prodlužování života farmaky, přesunování válečných konfliktů na periferie, ani muzeifikace přírody. Je to konzum, který nemá, a nikdy neměl,svého přirozeného nepřítele. Brzy se pod diktát konzumu dostane celá planeta - samozřejmě až na pár nepodstatných výjimek, které se povezou až na jeho chvostě. Co bude potom je dobře zdokumentováno už teď. "Dopisy" natočené v rámci jedinečné ruské tradice Tarkovskij-Sokurov ukazují konzum obrácený naruby (atomová válka je zde důsledkem, nikoli příčinou): místo barevných fasád domů vytrhané betonové bloky prorostlé dráty, místo nablýskaných aut jejich zdeformované vnitřnosti, místo zahrad s jezírky smrduté kalužiny... ...a místo lidí? Zase jen lidi, pokud zůstali naživu. Scénáristé Boris Strugackij a Konstantin Lopušanskij je generačně vymezují: starci s hrdou rezignací odcházejí do hrobu, střední generace si dělá ještě jakous-takous naději, mládí jde vpřed. (22.09.2014)