Šípková Růženka

Ale jo, vcelku kvalitní herci tu provádějí vcelku naivní a nelogické věci. A je to statické, nudné a televizně laciné. Ale co je opravdu strašlivé, je hudba. Něco tak odporného se nevidí, za tohle postavit autora na pranýř a házet po něm výběrové kolekce soundtracků Muchowa, Lišky a Boka, v rozšířeném vydání. (11.10.2015)

Trocha feminismu na našich obrazovkách neuškodí. Václav Vydra jako metař? Super! Seriál jako takový by nebyl úplně špatný, základy příběhů postav jsou i celkem reálné (i když mi přijde, že by se trochu více hodily do devadesátek), ale rozvinutí jejich osudů už snad až příliš šustí papírem a jsou čím dál tím méně uvěřitelné. (17.01.2012)

Tohle je spíš taková moralitka, schválně používám zdrobnělinu, to dobré z Jana Míky se najde jen málo, vyústění je zkrátka takové, že kámošky na kolech jsou víc, než všechny kopce světa. U Života na zámku mi televizní materiál nevadil, tady spolu s rádobyhlubokou formou dělá seriál ještě levnějším, než jaký ve skutečnosti je. Dřív jsem ho opravdu přecenil, opravuju hned, jak jsem měl čas. 30%. (12.01.2012)

Kdysi, jako náruživý hráč počitačových her jsem velmi dobře znal motto: "Ještě jednu misi a jdu spát", při sledování tohoto seriálu jsem ho oprášil a upravil na: "Ještě jeden český seriál a jdu srát". Kdyby to viděla pravá Šípková Růženka, raději by prince kopla do koulí a zase šla spát. Tyto novodobé české telenovely kýčovitě a rádoby věrohodně zobrazující "normální" život mi opravdu lezou na nervy. Naštěstí zde to ještě není dotaženo úplně k "dokonalosti", jak to známe dnes, proto hodnotím jednou velkou rudou hvězdou místo odpadu. Dobře ještě můžu uznat, že Veronika Žilková se poměrně snažila a nepůsobila tak trapně, jak jsme zvyklí z Tele Tele, ale to je tak vše. "Dáš si něco k pití?", "Jó, dám si třeba čaj" ... "A jestli můžu, trošku rumu do něj" ... ... "Nebo víš co, nevař se s vodou." 2/10 (01.01.2008)

Do seriálových rozměrů rozepsaná historka, která nezapře inspiraci Mužem na radnici a Okresem na severu a která v nových politických poměrech přináší nenápadnou ale důslednou masáž podnikatelsko-živnostnickým duchem jako vystřiženou z politicko-marketingových agitačních projevů předchozích 50 let (bez ohledu na aktuální poměry). Ve výsledné realizaci sled nedůvěryhodných scén, který by bez Veroničina těžiště klesal daleko níž, a to je pořád patrné, že i ona celý projekt bere jako snadný úlovek. "Velké" chvíle hereckého podzimu R.Brzobohatého. Hudba je pak už naprostý žert. (01.11.2015)