Biely, biely deň

V podstate som dostal presný opak toho, čo som od tejto severskej vzťahovej a psychologickej drámy očakával. Preto mám dojem, že sa z toho všetkého musím ešte spamätať, aby som dokázal film zhodnotiť nejako triezvejšie a možno aj objektívnejšie. Chvíľami je to síce trochu nuda, niektoré zábery a viaceré formálne rozhodnutia ma ale dokázali vždy patrične prebrať a záverečná tretina už šľape úplne naplno. Najviac úchvatná je ale aj tak úvodná časozberná expozícia, tú by som si pokojne nechal pustenú v slučke napríklad v práci počas celého dňa. (27.02.2020)

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí. (30.06.2019)

Mám z toho dost podobné dojmy, jako když jsem dva dny zpátky viděl Smrt panen - atmosféra naprosto uhrančivá, filmařská stránka úžasná, ale scénář je nepropracovaný. Tady teda naštěstí ne tolik, takže tomu dost pravděpodobně tu čtvrtou hvězdu dám, ale čekal jsem to prostě víc psychologické a hlavně víc dotažené, že to v některých situacích nebude stát na tom, abych si to musel domyslet, protože tohle vnímám jako laxnost režiséra svůj koncept víc nepromýšlet, ne jako umělecký záměr, nebo jakousi neexistující "podporu imaginace diváka", protože ta má fungovat jinak, než neopodstatněným zatajováním důležitého. Ale rozehrané to je skvěle, dohrané sice taky (byť nedostatečně) a i když jsem s hlavní postavou moc soucítit nedokázal, dokázal jsem ji brát takovou jaká je, měl jsem zájem o to, jak si bude dál v životě počínat a to u psychologického filmu vnímám jako to nejdůležitější. A u té pomalé atmosféry věřím, že dost lidí odradí, ale mě se do ní povedlo dostat a nepustila mě ani na moment, až jsem si říkal, že už jsem hodně dlouho neviděl artový film, který by tak přesně stavěl svoji atmosféru na té míře pomalosti, která mi sedí nejvíc. Když ale pominu skvělou kameru, nejvíc mě zaujalo, jak je tu Island vykreslený jako dost drsný kraj - už jen tím příběhem, co Ingimundur říká svojí vnučce před spaním, který zahrnuje jezení jater z lidské mrtvoly... Na takovou historku opravdu jen tak nenarazíte. Btw, SPOILER překvapilo mě, že to končí "happy endem" a určitým uvědoměním (i když opět, nedostatečně vykresleným) v nejpozitivnější moment oné chvíle, protože pak asi půjde Ingimundur do lochu... KONEC SPOILERU Slabé 4* (29.01.2023)

Snad to nebude příliš velký spoiler, napíšu-li, že komisař(?) Ingimundur (Ingvar Sigurðsson) v tomto hutném a chladném (jak se na severský film sluší!) psychologickém dramatu na vlastní kůži pocítí, že prohrabávat se minulostí a vytahovat na světlo boží kostlivce ze skříní (a znovu se sám sebe dotázat, jaký že život to vlastně žil), může být stejně riskantní (a zkázonosné) jako jízda po nebezpečných islandských silnicích (na nichž hrozí riziko pádu do propasti i úlomky odpadávající z majestátných skal). Hlynur Pálmason svým druhým celovečerním filmem stvrdil vyzrálost islandského filmu. Zvláštní pochvalu si zaslouží - v distribučním roce 2019 jedenáctiletá - Ída Mekkín Hlynsdóttir v roli Ingimundurovy vnučky Salky (Salké?). 80 % (03.02.2024)