Biely, biely deň

Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul. (06.07.2019)

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. (05.05.2020)

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90% (31.07.2019)

Nestává se často, že si pustím v jeden den dva drtivou většinou pochválené filmy, které mě oba unaví svým minimalistickým, citlivým, niterným příběhem, tedy koncentrovanou totální nudou, jejíž přínos divákovi mi prosté uniká. Portét dívky v plamenech a Bílý bílý den drží v tomto směru asi rekord, vymáknout tohle byl regulérní majstrštyk. Oduševnělejší povyražení zažívám, když kompletuji u špajzu misky na potraviny s víčky nebo když páruji našim dětem ponožky. (21.05.2020)

Člověk, muž, otec, děda, vdovec...občas netvor, jak sám sebe nazývá, také polda s uhrančivým pohledem a tváří bez úsměvu, jenž nepláče ani nad ztrátou ženy, prostě zaizoluje své obydlí a nechá volně plynout roční období, jenže mrtví se občas vracejí a přinášejí s sebou léta nevyřčená tajemství, která mohou proměnit všední, stejnobarevné dny na bolestivou cestu temným tunelem a starostlivého dědečka v pomstychtivého, křičícího netvora, ovšem na konci každého tunelu prý bývá světlo, symbolizující jakousi naději...v případě Ingimundura je to onen prostý, osvobozující pláč, smíření se sebou samým. Velmi citlivě a přirozeně sehraná, lidská záležitost, klasicky nadprůměrná severská škola pro náročnějšího diváka. [Kino Citadela - Litvínov] (28.08.2019)