Biely, biely deň

Statisticky Island na úkor počtu obyvatel vytváří snad největší množství filmů v Evropě, které jsou navíc celosvětově na různých festivalech vidět. Jednak to bude asi prostředím a jednak určitě i lidmi, kteří obecně hodně inklinují ke kultuře. Oboje režisér Hlynur Pálmason využil na maximum. Dlouhé vyprávění a záběry mnohdy vytváří obrovský filmový zážitek, kde například sledujete, jak se kutálí ze srázu kámen nebo pozorujete přestavbu jedné stavby z jednoho kamerového úhlu napříč všemi ročními obdobími. Ty záběry jsou prostě nádherné. Sledujete tu suchozem bez špetky stromu, mlhu, která pohlcuje ty nekonečně dlouhé špičaté skály a nevím jak vy, ale ve mně to vyvolává absolutní klid. Na rozdíl od Ingvara Sigurðssona, který ve mně vyvolával spíš neklid. Možná i proto byl tak excelentní. Málomluvnou postavou zapříčinil, že mluvilo hlavně jeho tělo a především oči. Skoro bych se to nebál nazvat novým stylem herectví. Obrovský zážitek, na Island vlastně typický. Nicméně zde více o krajině, než o dialozích a proto je třeba se na něj patřičně připravit. (09.10.2020)

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. (04.06.2020)

Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul. (06.07.2019)

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

Nestává se často, že si pustím v jeden den dva drtivou většinou pochválené filmy, které mě oba unaví svým minimalistickým, citlivým, niterným příběhem, tedy koncentrovanou totální nudou, jejíž přínos divákovi mi prosté uniká. Portét dívky v plamenech a Bílý bílý den drží v tomto směru asi rekord, vymáknout tohle byl regulérní majstrštyk. Oduševnělejší povyražení zažívám, když kompletuji u špajzu misky na potraviny s víčky nebo když páruji našim dětem ponožky. (21.05.2020)