Nemocnica na okraji mesta

Narodila jsem se v jiné době, ale i přesto mě tento seriál nadchl. Dietl svým scénářem dokonale vystihl nemocniční prostředí a spolu se špičkou herců své doby vytvořil řadu nezapomenutelných postav jako např. doktor Štrosmajer, doktor Cvach či primář Sova a tak dále. Mnoho z nich mi přirostlo k srdci (především doktorka Čeňková a doktor Štrosmajer - Milda Kopecký je prostě třída), a tak jsem po skončení dílu měla nutkání si pustit okamžitě další. Co mě však nejvíc štvalo, byly pasáže s Blažejem a Inou, kterou jsem nemohla vystát. Čunderlíková tam totiž pokaždé koukala jak chleba z tašky a scény s ní mi přišly jako naprostá ztráta času. Ani národní umělec Ladislav Chudík zde podle mě moc nezazářil, ale i přesto měla jeho dějová linka něco do sebe. Vyzdvihnout musím především hudební doprovod od pana Klusáka, který byl ze začátku velmi kritizovaný dokonce i samotným režisérem (podle mě zcela zbytečně). Za mě slušných 90 %. (20.12.2019)

Celý seriál především stojí na dokonalém scénáři Jaroslava Dietla, kdy je poznat, že i ty nejmenší detaily práce chirurgů občíhnul a nechal si vysvětlit, aby je zapracoval do scénáře. Použil pak uvěřitelné lidské osudy a příběhy, a hlavně nečernobílé, ale životné postavy - dokonce ani primář Sova není až takový klaďas, jak časem zjistíme. Vynikající herci, až na pár výjimek. Občas mi tam ale vadí určitá klišé, jež sem tam problesknou, i určité tehdy tendenční postupy, takže na plný počet bodů to není. (27.06.2015)

"Já prosím, aby se na mě po ránu mluvilo úplně tiše a sdělovaly se mi samý bezvýznamný věci." Hláškující MUDr. Štrosmajer byl pro mne jediným důvodem, abych tímto seriálem zabil pár socialistických večerů. Ty ostatní takřka růžovoordnační vztahy v dietním hávu mne zase tak moc nebavily, takže v dnešní době se této nemocnici vyhýbám úplně stejně, jako všem ostatním. Ze mě nemocného neuděláte. (13.02.2017)

Malá socialistická telenovela. 1) V době vzniku mé dvacetileté já vnímalo tento seriál značně kriticky. Fádní primář Sova pronášel své výchovné proslovy, jeho nesympatický syn se opíjel, panenkovská doktorka Čeňková s bezvýrazným ksichtem a stejně nijakým herectvím se točila kolem asexuálně působícího nevěrohodného hokejisty Rezka, nudná doktorka Králová s pro mě tehdy nepochopitelným jednáním ujížděla na poslechových diskotékách vážné hudby s doktorem Řehořem, doktor Blažej se točil kolem zomboidky (ve slovníku nehledej) Iny a všichni chodili po chodbě nemocnice a neustále otevírali nějaké dveře, čímž dodávali dílu potřebný drive. 2) Vnímal jsem i pozitivní aspekty - zejména skvělou sestru Huňkovou, doktorku Fastovou či hláškujícího moudrého guru doktora Štrosmajera. Neunikly mi prázdné ulice při vysílání nového dílu a zaznamenal jsem nepochybnou řemeslnou profesionalitu Dietlova scénáře i dobovou hereckou elitu. Navíc, dosud nepolíben telenovelami, jsem netušil, že může být mnohem hůře. 3) Uběhlo třicet let. Panoptikálnost některých postav mě už neštve, ale mírně baví. Uplynulá léta ani nové společenské poměry nic nezměnily na faktu, že seriál má co říci i dnešním divákům. (22.03.2011)

Typická dietlovská bizarní telenovela se všemi jeho scenáristkými nedostatky, nonsensy, ale i neúnavnými schopnostmi tvořit nové a nové floskule, které stávajíce se oblíbenými a citovanými hláškami jen podporují tu nostalgií podpořenou bublinu seriálové legendy, na níž se bohužel dodnes veze třeba i taková Ordinace v růžové zahradě.. Nemocnice tak jen potvrzuje, že za divácky, rozuměj většinového diváka, nejoblíbenější tuzemský žánr neplatí detektivka, ale vlastně libovolný filmový (pa)tvar z nemocničního prostředí.. (22.11.2016)