Vlak

Oficiální text distributora by mohl částečně svádět k tomu, že by mohlo jít o odbojářskou agitku plnou hrdinných a neprůstřelných partizánů. Vůbec ne! Odbojáři jsou lidé z masa a kostí, bojují, protože jim nic jiného nezbývá a dopouští se spousty chyb. Němci oproti tomu nejsou bandou vypatlanců, ale uvažují inteligentně a vojensky zkušeně (viz nález mince). Díky tomu je tenhle drsný vlakový thriller s výborným Burtem Lancasterem a neméně skvělým Paulem Scofieldem lepší než jsem čekal. 90%. (19.10.2014)

Tohle je film, kde člověk přímo cítí chuť kovu, vazelíny, oleje a sazí. Všechno velmi živelné, syrové, špinavé, chlapské a reálně podané, často v dlouhých nestříhaných záběrech, a to včetně vlaku projíždějícího bombardovaným nádražím nebo kolize dvou ocelových monster na kolejích. Příběh by mohl snadno sklouznout k dobrodružné jízdě, celkové vyznění filmu je ale velmi vážné a realistické. Proč jen musí být v dnešních filmech všechno tak zatraceně nablýskané? (06.01.2010)

Skvělý, napínavý, až skoro autenticky se tvářící válečný snímek, v hlavní roli s charismatickým Burtem Lancasterem (Paul Labiche) a na druhé straně s nesmlouvavým, důsledným a lišácky prohnaným německým důstojníkem Paulem Scofieldem (Plk. von Waldheimem). Snímek zaujme nejen příznivce filmů s železničního prostředí, ale určitě i všechny ostatní, co mají rádi jakýkoliv válečný film. Scény na kolejích s fingovanými návěstími podél trati se vryjou natrvalo do paměti. Někdy napsat méně slov znamená více, a v tomto případě to platí dvojnásob, opravdu, nemám (až na první pohled děsivě vyhlížející stopáž) výtek... (20.02.2008)

VLAK (1965) Johna Frankenheimera patří ke slabším filmům nejvíce uspokojivé dekády v dlouhé kariéře režiséra, Paula Greengrasse své generace. Frankenheimerovým filmům nechybělo zdánlivě nic – velké dramatické a přitom současné látky, společenská angažovanost, velká herecká jména, progresivní styl, kterým J.F. „prodloužil“ své televizní počátky [hlavním cílem je rychle zaujmout, odtud „hlasité“, rychle vyprávěné filmy s výraznými stylistickými efekty typu velkých, rétorických detailů tváří, ostrých úhlů a zoomů] –, ale s odstupem času jeho filmy stárnou společně se svými tématy (platí to i o MANDŽUSKÉM KANDIDÁTOVI, fascinujícím reliktu studené války, mixu paranoii a kabaretu) i oním módním, nadupaným stylem. Frankenheimer byl nezralým, trochu snobským auteurem, který se soustředil více na okamžitý efekt (téma, styl, napětí), než aby látce vtisknul osobitou vnímavost a povýšil ji tak na víc než technicky zručnou sumu ambiciózního námětu a dobrých herců. VLAK se natolik soustředí na ústřední otázku [co je důležitější: umění nebo lidské životy?], že výsledkem je příliš dlouhý, málo napínavý film s nahrubo vytesanými charaktery, redukovanými na svůj postoj. Z toho pramení bizarní závěrečná konfrontace mezi hrdinou a padouchem, v němž samopal v ruce okázale kulhajícího a plebejského Burta Lancastera je více než verbální patos nacistického milovníka umění – o polopatické juxtapozici mrtvých těl a beden se vzácnými obrazy nemluvě. (05.02.2008)

Přes dvě hodiny je příliš. I hodina a půl by bylo až až. Tady byla dobrá (byť mohla být i lepší) část s vlakem, poslední partyzánská cca. půlhodinka už byla poněkud přitažená za vlasy, taková nastavovaná kaše. navíc popisek s ježděním dokolečka je zase zavádějící. ~~~ Navíc, podle mě, nemělo absolutně žádný smysl umírat kvůli několika zapatlaným plátnům. Pro mě za mě s těmi obrazy mohli germáni odjet třeba do Paďous. (03.07.2011)