Scény z manželského života

"Sometimes it grieves me that I've never loved anyone. I don't think I've ever been loved either. That distresses me." Z mého pohledu asi nejlepší Bergman. Snímek mi sice z počátku přišel poměrně odtažitý... a při vědomí jakou má délku a rovněž že se po 95% filmového času točí jen (a pouze!) kolem dvou postav jsem to s ním neviděl moc růžově. Ovšem nemohl jsem mu upřít jistou fascinaci těma dvěma lidmi, jež mě k snímku stále poutala. S postupujícím časem jsem jejich vztahu začal stále více propadat a třetí hodinu už jsem jen uhranutě sledoval koncert emocí. Hodně nebezpečný film... hlavně se nepoznat ;-) (20.09.2006)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Suverénně nejpodivnější a nejbizarnější film o vztazích, jaký jsem kdy viděl. Prvních 30 minut jsem si dokonce myslel, že tentokrát je to i na mně trochu moc, ale první scéna intimního rozhovoru mě hned přivedla domů. Vyčítat mohu jen opětovné omílání některých témat a zbytečné nahuštění krutých monologů, jinak je to naprosto strhující sonda do života páru, který ubije touha po dokonalosti. Ještě než se na obrazovce objevil titulek "Analfabeti", napadla mě stejná myšlenka - oba hlavní hrdinové jsou otroky úporné snahy vše podrobovat rozumové analýze a vysvětlování, které přes všechno úsilí nedokáže zakrýt chaos fyziologických pudů a neschopnost "číst" pocity druhé osoby. Neustále se vynořuje stres způsobený očekáváními, která na nás všechny klade společnost, rodina i přátelé a panická hrůza z toho, co se stane, když tato očekávání zklameme. Nakonec vše nutně musí směřovat k tragikomického konci - pár rezignuje na jakoukoliv aktivní vzpouru a prostě se nechá unášet těmi nevysvětlitelnými a protichůdnými pocity bez ohledu na morální a etické následky. Těžká, přetěžká podívaná. (26.02.2010)

Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. (05.06.2007)

Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! (26.08.2007)