Scény z manželského života

Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh. (04.12.2005)

Ešte predtým, ako som toto dielo videl v televízii, som mal možnosť vidieť prepis filmu ako divadelnú hru. Temer tri hodiny v divadle ma takmer dostali k zúfalstvu, čo ale bolo aj zámerom tvorcov ako filmu, tak hry. Manželský život je komplikovaný a pokus o harmóniu je zrejme boj s veternými mlynmi. Napriek tomu som z hlavných postáv cítil ich sebeckosť, neochotu sa prispôsobovať a nemyslím, že sú všeobecným prototypom manželstva. To sa dá zvládnuť omnoho bezbolestnejšie, len treba skutočne milovať a snažiť sa. (09.08.2009)

Problém je, aj keď v manželstve nie sú žiadne problémy... Trojhodinová fascinácia Bergmanovým majstrovstvom. Forma, podobne ako u niektorých ďalších jeho filmov je takmer divadelná a obmedzená na malý priestor, no brilantne vymyslený scenár a hlavne myšlienkovo hutné dialógy ma zhypnotizovali už po pár minútach. V tomto prípade išlo o nádherný, širokospektrálny manifest falošných emócií vo vzťahu a citov jeden k druhému, skrytých za masku povrchného šťastia, malomeštiactva a sociálnych výhod. Niekto tvrdí, že film poukazuje aj na vtedajší stúpajúci trend ženského princípu, keďže muž, aj keď to začal, dopadol horšie, no ja tvrdím, že by to kľudne mohlo byť aj opačne. Každému to, čo si zaslúži, alebo aj inak, karma je sviňa. Geniálna záležitosť, ktorá dala v kultúre a filmovom umení základ mnohému. (13.09.2017)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Bergman není můj zrovna dvakrát oblíbený režisér. Dlouhé stopáže mi nevadí, pokud mají ovšem co nabídnout (Sedm samurajů, Tenkrát v Americe, PP) a něco se po čas filmu děje. Bohužel film, který staví na dialozích a podkresluje ho Bergmanův rukopis, měl na mé ovladačce neblahý vliv. Pomalé tempo mi nevadí, ale tohle není od Jarmusche. Obsah manželství, romantiky a sexu mi taky nevadí, ale tohle není od Allena. Zkrátka nuda, jen ta Ullmannová hrála jako o život. (04.10.2007)