Riten
The Rite
VOD (1)
Obsahy(2)
Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem „Obřad“. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby. (Edisonline)
(viac)Recenzie (33)
Podobně jako "Persona" je "Obřad" z mého pohledu až příliš těžce dešifrovatelným poselstvím, po formální stránce ovšem Bergman jako obvykle suverénní. Témata jež snímek nastoluje se táhnou jako červená nit celou režisérovou tvorbou - partnerské vztahy, sexualita, ambivalentní vztah k Bohu, lidská smrtelnost, psychické poruchy a nechutné fyziologické obtíže. To všechno drží slušně pohromadě a nabízí divákovi bizarní, krajně nenávistně působící podívanou. ()
Přepsáno v únoru 2019. Obřad lze chápat jako Bergmanovo afektované podráždění a provokativní exhibování. Obřad je okamžikem existenciálního vydírání niterným strachem. Obřad je filmovou invektivou, která předkládá k posouzení téma umělecké svobody a jejich hranic přípustného, či dovoleného. Silnou stránkou intimní exploze filmové zpovědi jsou opět důmyslné obrazové kompozice, stísněně naléhavá nálada konfliktního prostředí a otevřené bolesti soukromých běsů všech jedinců. Obřad je nihilistické laškování s cynickou krutostí, dozoruje a tráví vnitřnosti. Obřad je stylovou chutí interpretace pomsty sebevědomé tvůrčí mysli. Přední postavou provokování bigotnosti je Hans Winkelmann (vynikající Gunnar Björnstrand), vedoucí člen divadelní skupiny Les Riens. Názorový střet s puritánským pohoršením přináší uvědomění si neudržitelnosti bizarních vazeb vzájemných vztahů. Jeho běsem je strach z osamělosti a skutečnost nelze obelhávat donekonečna. Dalším členem divadelního souboru je Thea Winkelmann alias Claudia Monteverdi (šarmantní Ingrid Thulin), Hansova manželka. Trauma minulosti se připomíná v záchvatech úzkosti i submisivní odevzdaností. Dráždí smyslností a děsí se samoty. Třetím členem herecké skupiny je Sebastian Fischer (pozoruhodný Anders Ek), Thein milenec. Jeho vnímání je nevyzpytatelné a neodbytný pocit ublíženosti neustále hrozí procezováním cynismů přes skřípající sevřené zuby. Je prchlivým vládcem své existenciální zkušenosti života, urputně brání rozpad a soukromé právo na něj. Protivníkem umělecké svobody je Dr. Abrahamson (velmi dobrý Erik Hell), vyšetřující soudce. Je povýšený ve své jistotě správného uspořádání světa. Kontakt se směsicí strachu a chtíče ho děsí i přitahuje. Brání svůj známý prostor, naráží na svoji vnitřní slabost, třese se strachem z osamělosti, rozkazuje bez kompromisů. Obřad je svéráznou uměleckou pomstou, pouští se do zuřivé obrany svého vlastního niterného světa. Nešetří kultivovaným výsměchem, nebojí se provokovat a dráždit lidskou přirozeností i formami úzkostí. Jedinečně vzepření se existenciálního umění maloměšťáckému pokrytectví! ()
Na můj vkus je v tomto Bergmanovi o dost víc dialogového balastu, než bylo potřeba. Ale co naplat, stejně se tam vždy čas od času objeví scéna nebo detail, kvůli kterým stojí za to Obřad vidět. Vizuálně jde o absolutně strohé a perfekcionistické dílo, o to víc tak pronikají do popředí klasické bergmanovské témata, z nichž zde nejvíce vystupuje jako vždy sexualita, psychologie a divadlo, ale také jeden obecně v kinematografii nepříliš často reflektovaný fenomén - a to neustálé hraní rolí. A jejich prolamování. Právě tyto až expresionisticky zahrané a vyhrocené scény se zlomeným právníkem v podání výborného Erika Hella jsou na Obřadu tím nejlepším. ()
Spojte si obrazy ponížení z Večera kejklířů s půdorysem a filozofií Tváře a dostanete hrubý nárys toho, o čem je Obřad. Satyrický obraz umění jako něčeho na hranici pouťové atrkace a skutečné magie, cosi na hranici nadpozemského obřadu a nízkosti lidského těla. Neradostný obraz střetu umělce a státního aparátu jako zarputilá mlata dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Na Obřadu je velmi sympatická jeho absolutní redukce kulis. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům, o to více vyniká iluzornost problémů a konstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na straně jedné, ubohý soudce na straně druhé. Není ke komu pociťovat sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje – lze-li dosáhnout uměním takového efektu, pak dozajista musí nějaký vnitřní smysl a sílu mít. Ale jeho fasáda je plná špíny, nízkosti a opovržlivosti. Bergmanův skepticismus ke světu vlastnímu i světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k naprostému minimalismu, úspornosti a zkratkovitosti. Stále sílí důraz na zvukovou složku, zatímco obraz jakoby se podřizoval skvělému herectví ústředního kvartetu. Asi mám přeci jen raději Bergmana estéta než strohého skeptika... ()
Bohdan Sláma kedysi v jednom interview povedal, že v mladosti zistil, že "televízní inscenace je píčovina". Pochopiteľne komentoval tie československé, ktoré videl v televízii. Bergman pristupuje aj k lacnejšiemu formátu s absolútnou precíznosťou, i keď ani Nykvist pri svojom majstrovstve nedokáže okúzliť v tak obmedzených priestoroch, kde chýba pomaly aj nábytok. Ide o veľmi svojrázne, absurdné dielo odohrávajúce sa nevieme kde a nevieme kedy, v čom tkvie ako jeho nadčasovosť, tak toto rozhodnutie dodáva filmu určitú príťažlivú mystiku. Film môžete vnímať ako polemiku nad umením, ale môžete sa pokojne sústrediť iba na netradičný milostný trojuholník. Postavy sú husto nesympatické, len aby bolo vo veci jasno. ()
Reklama