Obřad

Pro fanoušky Ingmara Bergmana neopominutelný kousek. Příběh, dá-li se to tak nazvat, se odehrává v blíže neurčeném čase, v blíže neurčené evropské zemi, kde skupinka tří herců čelí vyšetřování, resp. cenzorskému řízení, týkajícího se jejich obscénní divadelní hry. Bergman v devíti dějstvích rozehrává psychologické téměř kafkovské drama, které možná nemá úplně dokonalou atmosféru (přece jen jde o film televizní), ale svou odvážností a provokativností leckoho určitě překvapí. Ovšem u Bergmana nic nového...:) (10.11.2007)

Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby doby svého vzniku. Dvacet let po druhé světové válce vyrůstalo pokolení, které se v mnoha ohledech začalo až okázale emancipovat z -ismů první poloviny minulého století - meziválečného i válečných období. Přemíra patosu, hluchosti některých zásluh i relativizace hodnot jako takových zrodila potřebu vzpoury a zvýraznila váhu subjektu kouzelným dobovým výrazem "seberealizace". Vznikly i pochybnosti o úloze a váze umění na jedné a smyslu a významu i účelu jeho posuzování a vážení na druhé straně. Znejistělé individuum je také hlavní hrdinou OBŘADU, v němž vlastní zápletka je jen záminkou k vášnivé Bergmanově polemice o místě "vysokého" umění ve skutečnosti šedesátých a sedmdesátých let. Hranice mezi policejním-soudním vyšetřovatelem-vyšetřujícím soudcem a vyšetřovaným uměleckým triem v druhé poloviné inscenace prakticky zcela mizí a zprvu jasné charaktery se mění náhlými přechody do svých úzkostných i sebestředných, značně nadsazených karikatur. Umění je tu tak svým způsobem průnikem do absurdní reality, touhou i rezignací, a to nejen ve varietním vnitřním tvaru OBŘADU, ale i v jeho vnějškovém shrnujícím vyznění. Otázka po smyslu umění, kterou si kladla a optimisticky zodpovídala literatura v minulosti, se v Bergmanově podání mění v úzkostnou vizi, která vědomě rezignuje na shrnující otevřenou odpověď a omezuje se na subjektnost prožitků svého nositele. V tomto ohledu se Bergmanovo dílo, nesené pocitem své doby, mění v předjímající prorocký pohled na naši současnosti. (19.07.2009)

Bergmanův nejintimnější film odehrávající se v jeho duši. Je tu jeho umělecká část (sebezničující se dítě zapalující postele, ale právě tato část přitahuje svět), racionální část (muž v drahém saku zabývající se účty a chodem produkce), i ženská část (hrající neustále divadlo, aby k sobě přitáhla něhu a lásku). A pak je tu psychologická intorospekce "nezůčastněným" pozorovatelem uvnitř duše. Čas obřadu - dvě hodiny ráno uprostřed bezesné noci. Jedna z nejlepších analýz duše moderního umělce. (14.04.2009)

Dramatická inscenace o devíti obrazech, rozkrývá a obnažuje trojúhelník protagonistů sporného divadelního představení i jejich normalizačního lustrátora. Zásahem cenzury nakonec zakázaná hra umírá a bere s sebou na onen svět i svého soudce. V šeru zpovědnice, kterou v průběhu výslechů vyšetřovatel navštíví v předtuše smrti, můžete zahlédnout v roli kněze i režiséra Ingmara Bergmana. (21.11.2005)

Spojte si obrazy ponížení z Večera kejklířů s půdorysem a filozofií Tváře a dostanete hrubý nárys toho, o čem je Obřad. Satyrický obraz umění jako něčeho na hranici pouťové atrkace a skutečné magie, cosi na hranici nadpozemského obřadu a nízkosti lidského těla. Neradostný obraz střetu umělce a státního aparátu jako zarputilá mlata dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Na Obřadu je velmi sympatická jeho absolutní redukce kulis. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům, o to více vyniká iluzornost problémů a konstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na straně jedné, ubohý soudce na straně druhé. Není ke komu pociťovat sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje – lze-li dosáhnout uměním takového efektu, pak dozajista musí nějaký vnitřní smysl a sílu mít. Ale jeho fasáda je plná špíny, nízkosti a opovržlivosti. Bergmanův skepticismus ke světu vlastnímu i světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k naprostému minimalismu, úspornosti a zkratkovitosti. Stále sílí důraz na zvukovou složku, zatímco obraz jakoby se podřizoval skvělému herectví ústředního kvartetu. Asi mám přeci jen raději Bergmana estéta než strohého skeptika... (01.12.2008)