Réžia:
Sam PeckinpahScenár:
Rudy WurlitzerKamera:
John CoquillonHudba:
Bob DylanHrajú:
James Coburn, Kris Kristofferson, Richard Jaeckel, Katy Jurado, Chill Wills, Barry Sullivan, Jason Robards, Bob Dylan, R.G. Armstrong, Luke Askew, John Beck (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Píše sa rok 1881 a časy sa rýchlo menia i v Novom Mexiku. Pat Garret si uvedomuje, že éra divokého západu a jeho slobody sa nezadržateľne chýli ku koncu, dáva sa preto do služieb zákona a vydáva sa po stopách svojho starého priateľa Billyho Kida, aby ho zabil...Autorom hudby k tomuto kultovému westernu Sama Peckinpaha je Bob Dylan, ktorý si vo filme aj zahral epizódnu úlohu. (RTVS)
(viac)Videá (1)
Recenzie (219)
Nehoruji pro rovnost (či spíše popírání rozdílů) pohlaví a všelijaké ty kampaně za rovné příležitosti nebo proti domácímu násilí mě otravují. Takže když jsem poprvé v kterémsi Peckinpahově filmu viděl muže zacházejícího hrubě se ženou, nebyl jsem pohoršený, pokládal jsem to za atribut příběhu, místa, času, charakteru. Jenže u tohohle filmu už mi došla trpělivost - mizerné chování k ženám nevychází z děje, je to prostě Peckinpahova ošklivá obsese. Proto jsem nadělil filmu odpad. --- Neudělal bych to kdyby byl film jinak dobrý. Jenže není. Co platí o režisérově vztahu k ženám, to platí o stylu filmu obecně. Nemá to nic společného s realitou, nejen westernovou, nýbrž jakoukoli. Jsou to halucinace, vybájené stylizace. Zabitý čas. A to i pro toho diváka, který se chce jen nenáročně pobavit - film je zdlouhavý, Dylanova hudba otravná, a aktéři se převážně jen rozpačitě motají územím Nového Mexika. ()
Pohodová nostalgie divokého západu. Příběh Billyho Kida je pro filmaře vděčné téma. Přece jenom, byl to pistolník s největším prokázaným bodycountem slavné éry západu. Jen je vždy, tento film nevyjímaje, tak trochu heroizován. Z úchylného vraždícího zakrslého maniaka se ve filmu stává urostlý zbojník, kterému ženy samy padají do náruče a muži ho obdivují. Ale to vlastně není pro film samotný podstatné. Dle mého skromného názoru, nejlepší film Sama Peckinpaha. ()
Táto klasika zreje časom ako dobré víno. Príbeh dvoch priateľov. legiend Západu, kedy sa každý z nich ocitne na opačnej strane zákona, je filmová lahôdka. Dynamický dej, skvelá réžia, špičkové herecké výkony a hudba Boba Dylana s jeho Knockin' on Heavens door, to jednoducho nemá chybu. Film je napínavý a zaujímavý až do samotného záveru. Nájde sa v nej napriek tomu dostatok miesta pre silnú melanchóliu, ktorá vzťah dvoch mužov a bývalých kamarátov, ktorí sa teraz zhodou okolností ocitajú na opačných stranách zákona, robí výnimočným. Kris Kristofferson je síce starší než bol William Bonney v skutočnosti (ten sa dožil len 21 rokov), ale tej postave dal presne to čo by mala mať, to je tvár ľudového hrdinu, ktorý bojuje za slobodu predovšetkým po boku Mexičanov a tiež tvár plnú chladnokrvnosti. Kto má rád westerny, nesmie si tento film nechať ujsť. ()
"Řeknu ti kde je Billy, ale to budou posledni slova, který kdy uslyšíš ...," řekne jedna z postav, přítel Billyho Kida, chvíli před tím než ho Pat Garrett nemilosrdně prostřílí. Do toho začně hrát výborná hudba Boba Dylana, která v tomhle filmu tolik zvýrazňuje mnohé hodnoty jako přátelství, oddanost apod., které v Peckinpahových snímcích možná vyhlížejí upozaděně, ale jsou tam a možná jsou tím nejduležitějším, co lze z jeho filmů nabrat. PAT GARRETT A BILLY THE KID není jen obyčejný western a není to jen výborný film, je to něco mezi a víc. ()
(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí. ()
Galéria (59)
Fotka © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)
Zaujímavosti (17)
- Peckinpah byl podle Kristoffersona natolik nespokojen se studiovým sestřihem, že se během jedné z projekcí filmu vymočil přímo na plátno. (JayZak)
- Natáčení snímku se oproti plánu protáhlo o 3 týdny, díky čemuž se rozpočet přesáhl původní částku o 1,6 milionů amerických dolarů. (Terva)
- V tomto snímku se úplně poprvé objevila jedna z nejznámějších Dylanových písniček „Knockin' on Heaven's Door“. (TaNya_)
Reklama