Prvý zradca

Jo, jo, při vyhánění zmrda hajzlem u včel svědí prostředky. Čili když zkurvený vypatlaný bezskrupulózní krimoš, několikanásobný vrah a únosce napráší kozí nozdru, protože ta se ho snaží típnout pro přílišnou hrabivost, nejenže beztrestně vyvázne a justiční systém mu zařídí dolče vitu někde na Floridě, ale navíc jej pak ve filmu vykreslí jako takového kůl zádumčivého a miloučkého medvídka, který vlastně skoro nic neprovedl, jen porušil omrdtu a hrdinně a správňácky napráskal své spolupachatele. Tenhle Pinocchio už je dost senil, sem tam si při psaní scénáře i režii zjevně nepamatoval, o čem byla předchozí scéna, první čtvrtinu točil na mobil, než si jen kvůli uzlu na cévce vzpomněl, že by asi měl používat kameru, a dialogy u procesu připomínaly amatérský divadelní kroužek v Ústavu pro léčbu mentálních retardací, přičemž leklý soudce vypadal, že by nebyl schopen odsoudit ani volné pobíhání vzteklých psů po Palermu. Prostě film, který díky atraktivitě tématu místy i odsejpá, ovšem natočený zmateným starcem, jenž ráno tak tak trefí na hajzl už jen výhradně proto, že má nutkavou potřebu vyjádřit se k mafii, a který zanechá v divákovi takový divný pocit, jako by ho někdo skoro tři hodiny ponižoval, ztrapňoval a urážel jeho ješitnost a vkus. Něco, jako když vám vaše o 20 let mladší milenka jednoho dne náhle oznámí, že vás opouští, protože byste klidně mohl být její fotr. Teda kdybyste měl větší péro. (09.02.2020)

Že lze prostor kina pro sledování kinematografie něčím nahradit? Ani v nejmenším – jinak by byl divák před začátkem vlastního filmu ochuzen o upoutávku na jiný film: v tomto případě reklama na film „Tenkrát podruhé“ (v orig. „La belle époque“), v němž důchodci vytvoří zážitková agentura ve filmovém studiu svět sedmdesátých let, aby zde mohl prožít svoji první lásku… Také je prokázáno, že Alzheimerova choroba se u starších lidí nejlépe zastavuje jejich umístěním do dobových kulis, původního nábytku jejich mládí, exponováním s jejich vzpomínkami atd… Bellocchio sice ve svém věku jako autor logicky ztratil mnohé ze svého uměleckého ikonoklasmu a formálních invencí, ale nejen, že je stále nad úrovní běžné konvenční kinematografie, kam tento film spadá co do kategorie, ale zároveň funguje jako Bellochiova historická pocta italské filmové belle époque: směs poliziotteschi a italských angažovaných politicko-policejních thrillerů, v rámci nichž stvořil Bellochio jeden ze svých slavných filmů, „Aféra z titulní stránky“ z r. 1972. Italové dodnes dokazují, že americké filmy umějí v Evropě nejlépe oni. (09.12.2019)

Zpočátku zavládlo mírné zmatení nad tím, co je jaká postava zač a na jaké straně barikády stojí, což si ovšem divák po první půlhodině tak nějak dokáže utřídit, a užít si poté rekonstrukci historického soudního procesu se sicilskými mafiánskými bossi, jejichž zcela autentická horkokrevnost diváka solidně baví. Úžasně zde kontrastuje bezohlednost šéfů nařizujících krvavé vraždy v ulicích s jejich následným vyloženě dětinským a absurdním handrkováním u soudu. Je trochu škoda, že nebyla o něco víc využita linka spolupráce mezi Buscettou a Falconem (postava, která by si zasloužila ve filmu více prostoru, ale od toho tu máme jiná konkrétní díla), ovšem v rámci toho, aby byl mnohaletý proces zobrazen pokud možno věrně, v celé šíři a se souvislostmi, to zřejmě lépe udělat nešlo. S drobnými výhradami spokojenost. [KVIFF 2019] (29.06.2019)

Bellocchio je v osmdesáti podobný ďábel jako sedmasedmdesátiletý Scorsese. První zrádce sice trvá dvě a půl hodiny a je z velké části založen na dialozích, ale jde o tak našlapaný, různorodý a svižně odvyprávěný životopis jednoho „pentita“, že pocitově působí jako lehká devadesátiminutovka. Žádný rozhovor nepůsobí strnule díky tomu, jak živě jsou napsané dialogy a jak Bellocchio zapojuje do hry mizanscénu (zvuky a dění v zadním plánu, různé odrazy, důvtipné vizuální nápady při volbě a snímání lokací). Obejde se přitom bez stylistických ornamentů, v nichž si libuje Sorrentino, jehož Božského film lehce připomíná. Režie je uměřená, vyprávění jde bez zdržujících oklik přímo k věci. První a nejdynamičtější půlhodinu, jejíž konsekvence řeší následné dvě hodiny, tvoří v podstatě jen dlouhý výčet obětí Cosa Nostry. Divák neznalý italské historie (příp. dějin italské mafie) nemá, čeho by se chytil. První zrádce ale není nádherně nekompromisní jen informační přehuštěností (aniž by byl nepřehledný, matoucí nebo těžkopádný), ale také nakládáním s postavami a dost přímočarým zobrazováním násilí a korupce na všech úrovních italské společnosti (což film v pozdější fázi proměňuje z drsného thrilleru v hodně jízlivou satiru). Skoro nikdo není bez viny a nedojde klidu, boj se zločinem je zničující pro jednotlivce i systém a dílčí vítězství nepřinášejí velkou úlevu. Jeden z nejlepších mafiánských filmů posledních let. 90% (21.11.2019)

Ze začátku mi film připomínal ikonického Kmotra, je tam skvěle cítit ta mafiánská atmosféra. Postupem děje se dostáváme k soudním procesům. Bála jsem se, že to bude nuda, ale je to naopak. Režisér Marco Bellocchio scény ze soudní síně natočil na jedničku, máme tam hádky, křik, výhružky, krásně to podněcuje vážnou atmosféru filmu. Příběh je navíc natočený podle skutečné události, takže na konci se může filmový divák potěšit reálnými záběry. (09.07.2019)