Intimate Lighting
Obsahy(1)
Jeden z významných snímků tzv. nové české vlny 60.let, který byl zařazen mezi desítku nejlepších domácích filmů všech dob. Celovečerní debut scénáristy a režiséra Ivana Passera je současně jeho jediným dlouhometrážním filmem, který natočil v tehdejším Československu. V této osobité smutné komedii se na malém městě po deseti letech setkávají dva spolužáci - hudebníci: jeden je členem oblastního symfonického orchestru, druhý to dotáhl na ředitele městské hudební školy, staví rodinnou vilku a hraje na pohřbech...
Na námětu a scénáři s Passerem spolupracovali Jaroslav Papoušek a Václav Šašek. Hlavní role zde vytvořili Karel Blažek a Zdeněk Bezušek, dále hrají mj. Věra Křesadlová a Jan Vostrčil (Černý Petr, Hoří,má panenko, Svatba jako řemen). V 70. a 80.letech musel tento snímek "odpočívat" v trezoru... Tento příběh obyčejných českých lidiček se odehrává na malém městě, kam přijíždí jako sólista na koncert amatérského symfonického orchestru bývalý spolužák ředitele místní hudební školy Karla Bambase. Na příhodách několika hodin jsou konfrontovány osudy těchto dvou konzervatoristů, kteří se setkávají po deseti letech. Jeden z nich má kariéru a krásnou přítelkyni, druhý hraje na pohřbech, staví dům, pěstuje angrešt a vychovává děti. Řeklo by se o ničem, že? Nicméně je to biják s velkým B, který představuje jediný český snímek Ivana Passera, který později natočil mnoho velkých filmů v zahraničí. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (241)
Špatný film ze špatné doby. Nezlobte se na mě, ale tento snímek si rozhodně nezaslouží takové hodnocení, jaké má. Herceké výkony nestojí za nic. Příběh je už dávno vyšumělý. Intimní osvětlení by se prostě už vysílat nemělo. Jedinou omluvou, proč hodnotím tak nízko je to, že jsem film viděl velmi mladý. Třeba až někdy konečně dospěju, hodnocení přehodnotím:) ()
Ať už jde o starou, novou či naondulovanou vlnu českého filmu, důležitá je zábava, a té se vám dostane věru vrchovatě. Na návštěvě u starého kamaráda se totiž budete cítit jako doma, dýchne na vás atmosféra let 60. a kouzelné, jednoduché, ale trefné dialogy vám rozvlní bránici měrou nebývalou. Ať už půjde o mladické vyprávění starého kmeta či opilecké rozhovory dvou starých kamarádů. Úsměvnou sondou do života venkovské rodinky nahlédnete do domácností celého národa a u konce zjistíte, kam že my to všichni Češi směřujeme. Malá nápověda: Je tam tma. Nad úplně závěrečnou scénou se nelze než široce pousmát a hluboce smeknout. Vystihnout v tak jednoduché scéně ze života veškerou povahu českého národa se podaří vskutku málokomu. Tenle film zkrátka hřeje a hřeje... ()
OSVĚTLENÍ v mnoha ohledech připomíná italský, později natočený ZVLÁŠTNÍ DEN. Pomalu, jak líný proud dolního toku řeky plynoucí děj dost přesně zrcadlí skutečnou atmosféru své doby - konce vyhasínajícího, kdysi nezištného budování venkova. Avšak víc než těch, kteří stavěli, a dřeli se na díle (či dílech té doby dopravními stavbami počínaje) bylo rutinérů, hlupáků, lenochů, karikatur známých z jiných filmů té doby (BÍLÁ PANÍ). "Tempo těch dob z nás nadělalo šrot" míní jedna z postav jedné z povídek slavné Mňačkovy knihy ONESKORENÉ REPORTÁŽE, vydané ve stejné době. Zdánlivě líně plynoucí čas díla, jakoby ignorujícího základní zásady hraného filmu, ve skutečnosti postihuje vlastní, všednodenní tvář systému, spějícího k velké krizi Pražského jara, k zmaru těch, kteří kdysi vzali vážně velkohubé fráze politiky milionářských daní a ožebračení schopných a talentovaných na základě absurdních, z ciziny importovaných zásad nomenklatur všeho druhu a zločinů všech představitelných forem. "Protosocialismus", jak tuto dobu začíná poněkud pokrytecky označovat programatika zrezivělé strany z ulice Politických vězňů, je tu zachycen ve svém vzmachu, který předchází volnopádu normalizace a osvobozujícího přistání listopadového převratu. Důvěrné svědectví-výpověď OSVĚTLENÍ se nemusí líbit, ale neztrácí tím nic na své ceně. Ceně autentické výpovědi o skutečných příčinách historického ztroskotání jednoho iluzionistického snu. Ztroskotání, které s sebou vzalo až příliš mnoho nevinných obětí. Nejen těch z popravišť a věznic, ale i těch, které neměli šanci vymanit se z klece nenávratně, ale také nepostřehnutelně odumírajícího všedního dne té doby. ()
Soustředil-li se Passer ve vnějším zkoumání postavy nejprve na její tvář, která pro něj byla oknem do duše, Forman tvář od celku nikdy neodděloval; vlastně se ani do duše dívat nechtěl. Daleko víc než Passer hledal příběh v situacích pokud možno co nejobyčejnějších, banálních, nedramatických a teprve pak do něj vpravoval člověka. Passer napřed skrz tváře pronikal do figury, přilnul k ní a pod vlivem emoce mu začaly vyvstávat obrysy možného příběhu. Přestože nebyl schopen postavy zesměšňovat břitkou bezohledností, natož je urážet, ocitají se v situacích přinejmenším ztrapňujících, kdy se prozrazuje jejich špatná stránka, slabost či omezenost. Passer jim ani ve své laskavosti nic neusnadnil a nechal je napospas sobě samým. ()
Galéria (22)
Zaujímavosti (30)
- Ivan Passer tímto dílem objevil pro film další nehereckou hvězdu - Vlastimilu Vlkovou. (sud)
- Režisér Ivan Passer komentoval, že "když to jde, chci filmovou strukturu co nejvíce přiblížit struktuře hudební. V Intimním osvětlení je to především formou leitmotivů, které se opakovaně vracejí ve vizuální nebo verbální rovině. Takový je například leitmotiv slepice: trůní si v garáži, pak je přejeta, upečena a nakonec se při večeři bojuje o její stehýnko. Nebo postavy: každá jinak komentuje například svůj vztah ke stavbě baráku. Věřím, že hudba musí být zabudována již do scénáře a že ji musíte v duchu slyšet při natáčení." (NIRO)
- Ve 24. minutě filmu zazní lidová píseň „Do lesíčka na čekanou“. (Winster)
Súvisiace novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (viac)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (viac)
Ze začátku jsem měl dojem, že tento film nenabídne víc než klasický novovlnařský obrázek své doby, i když i to by mi stačilo. Brzy jsem ale poznal, že Intimní osvětlení má toho hodně co říci. Je to síla. Rozhodně to ovšem není žádná „sonda do venkovského života“, jak jsem se dočetl v některých komentářích. Stejně jako Homolkovi nejsou o českých „měšťácích“, není Osvětlení o českých „venkovanech“. Je to sonda do českého života vůbec, do soukromí, poodhalení intimity ze zcela specifického, objevného úhlu pohledu, se kterým nová vlna přišla. Je lhostejné, že tady jsou to lidé žijící na venkově. Ano, jakýsi obraz venkova se tu ukazuje, ovšem zcela na okraj díla – tím však geniálněji. Jsou to drobné momenty, dílčí obrázky, které vyvolávají nějaký dojem: slepice v garáži, starý dobrý pohřeb mezi lány, koňmo tažený valník, setkání tehdejší „cool“ slečny s obecním blbem. Nedovídáme se nic o vesnickém životě, tyto obrázky však náznakově hovoří ke svému tehdejšímu divákovi: venkov, to jsou přežívající staletí, která pomalu dohasínají v moderní době. (Současnost: rodinka celý život stavějící rodinný dům.) Je tu ostentativně ignorován komunistický obraz venkova zkolektivizovaného, který byl sice realitou, ale násilně vnucenou a jen na povrchu života. Těchto věcí „životního prostředí“ si film pozorně všímá (podobně jako české filmy Formanovy – nebo je to jen můj dojem, když nasávám atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil?), ale nechává je na okraji toho, co chce vidět především: fatální trapnost naší všednosti (do níž jen prosakují zajímavé historie, srov. babička zamlada s cirkusem ve Francii), trapnost, v níž všedně končí úsilí o Věc (neustálé přerušování společného muzicírování se starým lékárníkem (mimochodem: i tato postava je zde jakýmsi poslem ze starých dobrých časů)). Trapnost, které se úzkostlivě držíme, protože se stydíme brát Věci vážně i naopak nebrat věci vážně. I to je však povrch filmu – jdeme-li pod něj, vidíme deziluzi života obou přátel ve vzájemné konfrontaci (Radek99 tady píše, že si závidí navzájem, což je trefné). Deziluzi – smíme-li ovšem u nich předpokládat nějakou původní „iluzi“: zřejmě ano, jak napovídá noční „útěk“, ale i Bambasovo neustálé upozorňování na objeveného "Jírovce". Celkový dojem: Geniální komice Homolkových se sice nevyrovná, ale o to tady nejde. Tady nejde o to, dostat diváka smíchy do kolen, ale přinutit ho ke smutnému smíchu nad sebou samým. Tak to vidím já. Výpověď filmu, zvládnutá mnohovrstevnatost, vtip, celkové provedení, kamera, (ne)herci: vše za pět hvězdiček. Pro mne navíc nádherná konzerva své doby v proudu staletí. A přípitek netekoucím vaječným koňakem všechno završuje. Po druhém zhlédnutí jen strručnou poznámku o něčen podstatném, očividném a přece prve nepovšimnutém: hudba. Není náhodou, že jde o hudebníky. Muzika je laitmotivem, živlem celého filmu. Proč? Co to je? To je člověka přesahující jeho dílo, tvorba, styk s věčností. To v konfrontaci s onou všední trapností, s níž je ona božská stránka člověka neoddělitelně srostlá. Společné muzicírování po obědě lze z tohoto hlediska vidět jako ústřední moment filmu: jestli tu skladbu nezahrají tihle čtyři chlapíci teď tady, tak prostě neexistuje. Muzika se však v celém filmu "ztělesňuje" v nejrůznějších formách a faktických určeních, která lze (náhodou?) shrnout pod nostalgické, tehdy ještě pamatované "co Čech, to muzikant". () (menej) (viac)