Evanjelium sv. Matúša

Dovolte mi komentář začít úslovím, jež vychází z nedávné aféry českého společenského klimatu, tezi, kteréžto má za úkol uvolnit atmosféru, jelikož chápu, že následující text může budit nesouhlas, některé mé názory jsou holt kontroverzní a tenhle k nim pravděpodobně bude patřit. Nezbývá než doufat, že mi výrok, jehož se chystám použít, nezlomí u adminů vaz, což v obdobném duchu platí u dalšího textu, který by mohl ovlivnit pohled čtenářů . :-) Takže nebudu to zbytečný protahovat, samotný Pasoliniho film by se dál shrnout i takto: Marxistická buzna zdraví Vatikán. ___ A teď možná k tomu provokativnímu, musím přiznat, že jsem se filmu bál. Přece jen jsem o Evangeliu sv. Matouše četl mnohé, prý se jedná o nejkontroverznější Pasoliniho film, kontroverze prý budí v zobrazení Krista, jenž je zde vylíčen jako revolucionář. Bál jsem se, že bude Pasolini žonglovat s Písmem a zachytí Ježíše Nazaretského ve špatném světle. Naštěstí se zde tak neděje. Kristus je zde sice opravdu radikální (alespoň radikálnější než v ostatních biblických adaptacích), ale to nic nemění na mém kladném vztahu k němu. Nebojím se tvrdit, že byl Ježíš Kristus největším mužem světové historie, a ne li tím největším, tak bezpochyby jedním z největších, samozřejmě v tom pozitivním duchu. To je prostě axiom přes něhož nejede vlak. ___ Nejsem znalec hudby, ale zvuky, které nám jsou předkládaný nemohu nazvat jinými, než nebeskými. Zkrátka úchvatná složka, palec nahoru. ___ A ještě jedna věc, Kulmona si pro některé věci velice vážím, ale nemohu souhlasit s jeho tvrzením, v němž říká, že v blablabla buřičství převažuje ukrutná nuda, to snad ani není možné. Nesmíme zapomínat, že zde bylo zfilmováno evangelium, biblický motiv - IMHO evangelium by nebylo nudné, ani v případě, kdy by kamera snímala pouhého recitátora (v běžném případě kněze, pastora), v Písmu se vždy najde cosi zajímavého. 85% (16.06.2013)

Další Pasoliniho skvělý film. Pro neznalce, či povrchní znalce bible, jako jsem já, i velmi poučné. Troufám si tvrdit, že film trochu poupravil, či snad upřesnil můj pohled na věc, o které pojednává. Ale můj ateismus asi ještě upevnil, zda-li je to možné. Jeden z nejlepších Pasoliniho filmů....hudba, kamera, scénář, režie....vynikající a ojedinělé. (09.06.2008)

Překvapivě zcela čisté a skoro dokonalé zpracování biblického textu, které však udělalo z mírného a lásku k bližnímu kázajícího Ježíše málem fanatika se zlým pohledem, prosazujícího nelítostnou politiku svého otce - boha, Hospodina nebo jak mu budeme říkat. Vy mě sakra budete ctít nebo běda vám. Rozdejte všechno bez protestů, protože boháč bude zatracen, nevěřící bude zatracen. Obrazová forma filmu je skvělá. Někoho možná mohou nudit dlouhé doslovné citace z bible, přednášené Ježíšem, ale já jsem si je ráda oživila. Je zřejmé, že v bibli je základ naší kultury ať chceme nebo ne, ať věříme nebo ne. Výhradu mám k hudbě, která sama o sobě nádherná, mě místy rušila, vyčnívala a sama sebe prosazovala. Nevěřila jsem tomu, ale tenhle film uvidím docela ráda znovu. (19.02.2012)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)