Evangelium sv. Matouše
Il vangelo secondo Matteo
L'Evangile selon St Matthieu
The Gospel According to Matthew
Réžia:
Pier Paolo PasoliniScenár:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Luis BacalovHrajú:
Enrique Irazoqui, Margherita Caruso, Susanna Pasolini, Marcello Morante, Mario Socrate, Alfonso Gatto, Luigi Barbini, Paola Tedesco, Rossana Di Rocco (viac)Obsahy(1)
Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy.
Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.).
Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (88)
Italské kulisy, hudební dramaturgie, tváře, sociální výklad Nového zákona, asketický návrat k počáteční přirozenosti a zárodkům mýtu - Pasolini si zvolil výborná východiska, která však působí stále značně intelektuálním dojmem, kterému se nedostalo živé náplně. Sledování filmu není zrovna jednoduchou a naplňující činností, ale v řadě momentů je velmi působivé a inspirativní. Rozhodně jeden z nejzajímavějších a nejautentičtějších počinů ze života Krista. ()
Na svoju dobu revolučný počin, takto civilné spracovanie danej tématiky muselo nutne vzbudiť celý rad protichodných reakcií. Žiť v tej dobe, určite plesám radosťou... Z dnešného pohľadu je v tom minimum nových pohľadov, ktoré ale divák ako ja presne pri tomto type filmov nutne potrebuje, ak sa má nasýtiť. Takto to ide mimo mňa... ()
Dovolte mi komentář začít úslovím, jež vychází z nedávné aféry českého společenského klimatu, tezi, kteréžto má za úkol uvolnit atmosféru, jelikož chápu, že následující text může budit nesouhlas, některé mé názory jsou holt kontroverzní a tenhle k nim pravděpodobně bude patřit. Nezbývá než doufat, že mi výrok, jehož se chystám použít, nezlomí u adminů vaz, což v obdobném duchu platí u dalšího textu, který by mohl ovlivnit pohled čtenářů . :-) Takže nebudu to zbytečný protahovat, samotný Pasoliniho film by se dál shrnout i takto: Marxistická buzna zdraví Vatikán. ___ A teď možná k tomu provokativnímu, musím přiznat, že jsem se filmu bál. Přece jen jsem o Evangeliu sv. Matouše četl mnohé, prý se jedná o nejkontroverznější Pasoliniho film, kontroverze prý budí v zobrazení Krista, jenž je zde vylíčen jako revolucionář. Bál jsem se, že bude Pasolini žonglovat s Písmem a zachytí Ježíše Nazaretského ve špatném světle. Naštěstí se zde tak neděje. Kristus je zde sice opravdu radikální (alespoň radikálnější než v ostatních biblických adaptacích), ale to nic nemění na mém kladném vztahu k němu. Nebojím se tvrdit, že byl Ježíš Kristus největším mužem světové historie, a ne li tím největším, tak bezpochyby jedním z největších, samozřejmě v tom pozitivním duchu. To je prostě axiom přes něhož nejede vlak. ___ Nejsem znalec hudby, ale zvuky, které nám jsou předkládaný nemohu nazvat jinými, než nebeskými. Zkrátka úchvatná složka, palec nahoru. ___ A ještě jedna věc, Kulmona si pro některé věci velice vážím, ale nemohu souhlasit s jeho tvrzením, v němž říká, že v blablabla buřičství převažuje ukrutná nuda, to snad ani není možné. Nesmíme zapomínat, že zde bylo zfilmováno evangelium, biblický motiv - IMHO evangelium by nebylo nudné, ani v případě, kdy by kamera snímala pouhého recitátora (v běžném případě kněze, pastora), v Písmu se vždy najde cosi zajímavého. 85% ()
Překvapivě zcela čisté a skoro dokonalé zpracování biblického textu, které však udělalo z mírného a lásku k bližnímu kázajícího Ježíše málem fanatika se zlým pohledem, prosazujícího nelítostnou politiku svého otce - boha, Hospodina nebo jak mu budeme říkat. Vy mě sakra budete ctít nebo běda vám. Rozdejte všechno bez protestů, protože boháč bude zatracen, nevěřící bude zatracen. Obrazová forma filmu je skvělá. Někoho možná mohou nudit dlouhé doslovné citace z bible, přednášené Ježíšem, ale já jsem si je ráda oživila. Je zřejmé, že v bibli je základ naší kultury ať chceme nebo ne, ať věříme nebo ne. Výhradu mám k hudbě, která sama o sobě nádherná, mě místy rušila, vyčnívala a sama sebe prosazovala. Nevěřila jsem tomu, ale tenhle film uvidím docela ráda znovu. ()
Galéria (18)
Fotka © Carlotta Films
Zaujímavosti (16)
- Film je věnován papeži Janu XXIII. (gjjm)
- Cesta režiséra do Svaté země kvůli lokacím selhala ve svém účelu, totiž identifikovat neporušená místa, jaká musela být v době Krista. Režisér našel trosky nedokončeného a k nepoznání příběhu, ale z toho získal antirétorickou inspiraci evangelia. Poté Pier Paolo Pasolini rekonstruoval místa evangelia podle Matouše v jižní Itálii: Puglie, Lazio a Kalábrie se staly místy Galileje jako před dvěma tisíci lety a Palestina byla „rekonstruována“ v Basilicatě, zejména mezi kameny Matera a s jejími obyvately. Pasolini se proto rozhodl zvolit archaický svět, ještě nedotčený na začátku 60. let 20. století v jižní Itálii (v Laziu, Puglii, Basilicatě a Kalábrii), jako místo ekvivalentní Palestině v době Ježíše. Všechno je zde evangelium podle Pasoliniho. Krajina je již evangeliem: instinktivní pouto s Matoušovým pážetem se projevuje i ve vztahu k zemi, s její strašnou chutí, její vyprahlostí, absurdní krásou těch čtyř plešatých strání. (classic)
- Postava Krista byla svěřena 19letému Katalánci Enrique Irazoquimu, tehdy odboráři v Itálii, který hledal podporu pro boj proti Francově režimu. Hlas mu propůjčil Enrico Maria Salerno. (classic)
Súvisiace novinky
Martin Scorsese a další pokušení Krista?
Uznávaný režisér Martin Scorsese v předešlých dnech oslavil poměrně silný úspěch na festivalu v Cannes se svým nejnovějším snímkem Killers of the Flower Moon. 206 minut dlouhé epické dílo o tajemných… (viac)
Krásné a chytře zarámované obrázky s monumentální hudbou (což neznamená, že se tam vždy hodí), které vyprávějí něco jako příběh Ježíše. Schválně jsem do věty vecpal "něco", protože i přes zručnou filmařinu je to celé dost strohé a bezpohlavní, že to v divákovi nic silnějšího nezanechá a hlavně je těžké říct, jak to celé Pasolini vlastně myslel. Tahle otázka je i největší kamenem úrazu. Je to důmyslný výsměch, komunistický výklad Bible, nebo adaptace z pera nevěřícího, kterého ale fascinuje Ježíšův život? Po čase jsem dospěl k tomu, že pravda bude asi někde mezi vším a výsledek podle toho taky vypadá. Ježíš doslovně deklamuje slova z evangelia sv. Matouše, s občas až revolucionářskou dikcí a takhle to je celý film. Ostatní důležití lidé okolo něj jen existují a jen udělají to, na co všichni čekají, ale jinak jsou naprosto bez charakteru, prostě jen jsou. Do toho z toho pořád číhá strašák (ne)úmyslné parodie v podobě WTF scén typu prvního andělského zjevení (stane se to moc rychle, rychle to skončí, skoro jak v grotesce a Josefovo chování tomu taky odpovídá, vzhledem k tomu, jak byla ukázána úvodní scéna) a nemalého počtu dalších, po kterých už teprve mám problém to jasněji uchopit. Nejvíc mě v tomhle smyslu "dostala" montáž žalmů (!!), která nejvíc zobrazuje, jaký celý tenhle film je - povrchní. Bible je jedno z nejkomplexnějších podobenství vůbec, ať na ni máte názor jakýkoli, proto je taky problém ji nebo část z ní pořádně zpracovat, aby nic nechybělo, ale Pasolini to vzal z gruntu, některé pasáže jen nechá Ježíše suše říct, takže si to člověk sithne sotva přečíst, ale čas nad zamyšlením se nad tím vůbec nemá. Přitom v Bibli by právě o to zamyšlení mělo jít především, byť si ho každá církev a sekta vykládá podle obrazu svého - a s tím se zase nabízí otázka, jestli i tohle náhodou nebyl skrytý fór vůči církvi, která to taky někdy jen instantně deklamuje. Byl snad Pasolini tak vychcaný, jako Fassbinder v Strach jíst duše? První půlka mě ještě bavila atmosférou a hledáním zvláštních scén, takže jsem se u ní aktivně snažil přemýšlet nad Pasoliniho záměrem, jenže v druhé polovině jsem tam nedokázal vnímat nic jiného než možnost číslo 3 (z těch výše uvedených) a tak jsem jen čekal, až ta strohá show skončí, Ježíše ukřižují a vstane z mrtvých a já budu moct jít někam na oběd. Což takhle zní docela hnusně, ale při promítání jsem to tak vnímal; nehledě na to, že křížová cesta je snad jediná scéna z celého filmu, která mi přišla nějak silná. Hlavní otázkou ale stále zůstává, na kolik to je chytrá hra s divákem a co přesně byl Pasoliniho záměr, protože odpověď by hned vysvětlila všechny zvláštní scény. Nebo je snad odpověď taková, že tohle všechno jsou pocity rozšířené už tehdejšími diváky a přitom by se to mělo vnímat úplně jinak? Ale to už nad tím asi moc přemýšlím. Rozhodně jsem rád, že jsem to konečně viděl a to dokonce na velkém plátně, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo, znova to vidět nemusím a časem mi to začalo připadat zbytečně dlouhé, takže čisté tři hvězdy jsou podle mě adekvátní. Ostatně, dávám je skoro vždy u všech těchto silně rozporuplných zážitků. 3* () (menej) (viac)