Teorema

Teoréma je pro mě přelomový film Pasoliniho tvorby a sám pro sebe si dělím jeho dílo na před a po T. Zatímco Mamma Roma, případně Accattone, Král Oidipus nebo Evangelium sv. Matouše (snad jen Médea se tomuto dělení vzpírá) nepůsobí tak kontroverzně, filmy pozdější, počínaje tímto kouskem, už tento nádech mají. Teoréma je však na rozdíl od filmů Trilogie života nebo Sala po stránce sdělení značně komplikovanější a mnohem méně stravitelná. Silně alegorický a symbolický příběh proměny tvrdého kapitalisty v poustevníka, který je vyvrcholením "andělského" napravování jeho rodiny zkrze fyzickou lásku... taková smršť symboliky je docela těžce pochopitelná a vyžaduje 250% soustředění. Kromě toho společensko-politického podtextu je zde také hodně patrný známý Pasoliniho sexuální tón - proto ty problémy s cenzurou. Pasoliniho filmy jsou příznačné krásnou hudbou, což platí i o tomto snímku. Nicméně ta přehršel silně levicového symbolismu je tak zašmodrchaná, že pro mě (který mám rád Pasoliniho filmy) to víc jak na tři hvězdy není. (28.08.2006)

Pasolini je velkým filosofem. Zamyšlení nad společností jeho současnoti, jejími skrytými touhami a problémy, vyrovnání se s archetypálností osudu - k čemuž dopomůže Bůh. Tato myšlenka je bezmála geniální. Bůh jako klíč k rozevření zašitého, tabuizovaného v podvědomí. Duchovní hodnota narážející do duší odvržených lidí, zamknutých v konvencích a strachu z uvolnění. Pasolini je velkým básnikem obrazu, náboženským myslitelem a Teoréma jest výsostným pojednáním s velkým otazníkem o existenci, naplnění a výkřiku? (27.12.2008)

Pasoliniho Teorema je zámerne komplikovaným dielom na určenie. Jedni ju môžu považovať za pseudoumenie, iní za nepriestrelnú formu umeleckej expresie, ďalší za zvrhlú bizarnosť. V každom je trocha pravdy, no zďaleka nepodávajú komplexnú výpoveď o filme. Samotná kostra fabuly, dôkladne zahalená riekou symbolov, odkazov a inotajov, nie je vystavaná len ako talianskou dekadenciou poznačené podobenstvo o nájdení a následnej strate zmyslu života, ktoré ide ruka v ruke s odpútaním sa od pofidérneho materialistického hmotného sveta pozemských pôžitkov a radostí. V druhom pláne dôkladne prevádza spektrom prístupov k interpretačnej analýze umeleckého diela, ktoré vedie od zastaralých psychoanalytických rozborov vnútorných pohnútok mlčanlivých postáv až k odkrývaniu ideologických programov, sakrálneho rozmeru a výbuchu umeleckej extázy - čím sa vlastne film sám podrobuje detailnému rozboru. Pasolini však v opojení zo stvorenia myšlienkovo hlbokého diela pchá divákovi všetky alegorické obrazy neustále popod nos, až to chvíľami vyzerá, že si z neho škodoradostne uťahuje. A vadí mi ešte jedna vec - že miesto toho, aby dokázala poskytnúť divákovi potešenie a intelektuálne obohatenie sama o sebe, je nutné mať pre jej aspoň čiastočné pochopenie široké znalosti z oblasti literatúry, výtvarného umenia či hudby, a preto nefunguje ako samostatné celistvé dielo, ktoré možno dešifrovať pozorným sledovaním (nech by to vyžadovalo vidieť film, koľko krát je nutné) bez rozsiahleho štúdia iných materiálov. Vzniká tak kognitívny rozpor a nerovnosť medzi autorom a divákom, ktorú je Pasolini neschopný preklenúť a ani ten najaktívnejší divák, plne zapojený do "čítania" filmu, si v tomto prípade sám nevystačí. Akoby tým oplzlo a bezočivo komunikoval, že film nie je autonómnym umením a správne funguje jedine v spojení s ostatnými. A to sa mi ani trochu nepáči. 60% (20.12.2014)

Veľmi sústredené (takmer sa chce povedať proklamatívne a deskriptívne názorné), koncentrované, jednoduché (ale nie banálne), priamočiare (ale nie vulgárne), pomalé (ale nie rozvláčne a nudné už vonkoncom) a najmä zmysluplné podobenstvo o životnej potrebe lásky. Plus kvapka strašidelne tónovaného magického realizmu ako bonus (už mi je jasné, čo videli autori hororu "Mŕtvi a pochovaní"). A málo komentované (pretože považované za kontroverzné?). Vážení, tak túto desivo pravdivú a sakrálne intenzívnu humanistickú záležitosť (ktorá by sa mala premietať v kostole ako fakultatívny program pre pokročilé ovečky) nakrútil chlapík, ktorý o pár rokov neskôr (vedený rovnakým úmyslom) siahol po podobenstve zostavenom z "čistých" hovien. Tomu sa tuším hovorí vývoj osobného štýlu :-) (27.10.2007)

1. Moto: "Zničen jsem nebo jsem se změnil tak, že sám sebe nepoznávám". 2. Úvod: Dobrá půlka filmů se řídí osvědčeným konceptem, někdy až schématem. Menší společnost (např. rodina) žije poklidným, nevzrušivým, až nudným životem; se zaběhnutými malými rituály (např. stolování); nejsou příliš spokojeni nebo šťastni, ale řád a pořádek zklidňuje a něčím i naplňuje. Potom se však něco stane, většinou něco z počátku považovaného za nepodstatné, snad i banální (návštěva, nemoc, nový soused - úplně cokoliv. Pak se všechno změní zásadním způsobem. Naši, nejmenovanou (milánskou, podnikatelskou), ale poměrně přesně definovanou rodinu, navštívil (třeba) mladý Rimbaud (vždyť už i u Verlaineů nadělal značný čurbes; ale mohl to být i anděl, ďábel nebo jen červ pochyb) - Sám PPP na to upozorňuje Rimabudovou básní Milosrdné sestry, "Le jeune homme dont l'oeil est brillant, la peau brune / Le beau corps de vingt ans qui devrait aller nu..., ale odkaz může směřovat i k mnoha pasážím v Sezóně v pekle. 3. Dílo: Ze všech filmů, jejich koncept je popsán v úvodu, má Pasoliniho "multimediální" dílo "Teoréma aneb bosé nohy" mimořádné postavení. Pro svou filosoficky, nábožensky, a především sociálně kritickou esej si PPP vybral tři formy, na kterých pracoval paralelně, a které se navzájem ovlivňovaly: novelu a poému (které posléze splynuly v jeden celek) a film. O celku mluví PPP jako o "událostech, které jsou vždypřítomné v prostoru i v čase". 4. Kolorál (důsledek předchozího): PPP zajímají pouze bilaterální vztahy: Host + (Paolo, Pietro, Lucia, Odetta, Emilia), a po jeho odchodu už pouze jedincům, tedy patologickým (?) důsledkům, způsobeným potřísněním se něčím krásným a zázračným, ale i tajemným a zhoubným. (PPP: "Zdá se, že si host nevzal s sebou jen život hostitelů, nýbrž že je od sebe i oddělil, neboť každý pocítil bolest ze ztráty i bolestný pocit očekávání") 5. Pasolini: Co všechno věděl - a my nevíme? Proč si ani v jednom případě nevybral jako vyústění smrt (v próze se věnuje podrobněji Tolstého "Smrti Ivana Iljiče), pouze metamorfózu smrti? Co znamená poznámka o Odettině klinice: "Čisté je to tu, lesklé a hladké, jako všechna díla špatného svědomí"? Patří i nám věta: "A co jsi zničil ve mně? / Nic víc ani míň - s mým celým dřívějším životem -/ mínění, které jsem měl o sobě samém?" 6. Poznámka: Na nábožensky a společensky kritický pohled, které by měly doplnit Pasoliniovský teorém (z řeckého theorein - pozorování), už není síla. Pozn. 7: Další uvaha u filmu "Rekviem za americký sen"... Podle Gillese Deleuze (v interpretaci Kataríny Rusnákové) "Pasolini objevil, jak překonat dva prvky tradičního příběhu - objektivní nepřímý příběh z pohledu kamery a subjektivní příběh z pohledu postavy. Objektivní a subjektivní obrazy ztrácejí svoje rozlišení, ale také svojí identitu tím, že se navzájem kontaminují, rozkládají a znovu přestavují." (18.10.2015)