Saló aneb 120 dnů sodomy

Film morálně spletitý jako osobnost jeho provokativního tvůrce - lze ho snadno zavrhnout pro kýženou skandálnost a zobrazování společenských tabu, těžší je ho přijmout jako neskrývanou satiru, která mnohem více zesměšňuje než samoúčelně šokuje. Nedívá se na to dobře a Pasolini skutečně atakuje ty nejnižší lidské pudy, ale činí tak s nezpochybnitelnou uvědomělostí a v rámci neustálého podrývání výchozí interpretace - čtyři magoři se uspokojují absolutní mocí a proměňují své vězně ve zvířata. Námět na pomezí renesance (Danteho schéma Pekla, architektonický ráz vily) a moderní hrozby fašismu a konzumerismu totiž dělá zvířata ze samotných mocipánů, kteří nikdy k uspokojení nedojdou a jednají směšně vůči sami sobě, zatímco převážně anonymní oběti jsou poslušnou spotřební masou a ohroženou budoucností lidstva. S tím souvisí fakt, že Saló vlastně není vůbec psychologické - od všech postav si musíme držet odstup a v závěrečné šmírovací fázi je divákovi jasně dáno najevo, že to on provozuje nevědomky voyerismus a sám čerpá, byť i nevědomky, potěšení z šokujících a symbolických výjevů. Je to vlastně dokonalý 'loutkový' film, kde je vše sestaveno ve prospěch samotného sdělení, a zkrátka se to nesmí brát smrtelně vážně. Samozřejmě bych se na to znovu jen tak nepodival a to schéma se občas utápí v mechaničnosti, ale z pohledu nátlaku na diváka a vyvolání názorové odezvy tohle kontroverzní dílo zkrátka nemá moc konkurenci. (22.11.2020)

Pasoliniho poslední film je dosti perverzní, plný trýznění, sadismu, požívání exkrementů, mučení... a to vše doprovázeno (pro silnější účinek) Chopinovou hudbou a Baudelairovými citacemi. // Jeho poselství je jasné: obžaloba fašismu. // Povídky markýze de Sade během druhé světové války obživly v italském Saló a výsledkem je tento - nechutný - film. Pro někoho dokonalá ukázka zhoubného vlivu zla, ovšem pro někoho je tento počin nestravitelným. Patřím do kategorie číslo 2. // Vizuální stránka ve mně zabila jakoukoliv schopnost vnímat cokoliv jiného než vlnu nevolnosti, která v závěrečných scénách vygradovala do divoké bouře. Nebyla jsem schopna vidět každý záběr. A nikdy se o to už ani nebudu pokoušet. To fakt ne. // Zkrátka film, u něhož forma (v tomto případě dost násilná) totálně zabila obsah (resp. sdělení filmu). // Z mého vnitřního pohledu si myslím, že svět kolem nás je dost hnusný, brutální a šílený... a já absolutně nemám potřebu se na taková zvěrstva ještě dívat na plátně. (29.07.2008)

To jsem tak jednou chtěl poznat italskou kulturu a rozhodl jsem se pustit si typický italský snímek od typického italského režiséra. Někdo by mohl namítnout, že jsem do italské kultury pronikal tak trochu "zadními vrátky", ale protagonisté filmu tenhle postup doporučují. Film začal jako inteligentní, konverzační, komorní drama. Čtveřice typických italů, kteří rádi vedou tak trochu odvázaný život zachránila několik ubohých dívek a chlapců ze spárů ústavní výchovy a převedli je pod svá ochranná křídla v pěkně upravené a údajně vždy řádně vytopené vile. Nabídli jim bezpečí před vnějším světem, v kterém zrovna zuřila 2. světová válka, strukturovaný denní režim, kdy po typicky italské siestě následovala typická italská zábava - poslech životních příběhů zkušených a protřelých dam s možností nějaké té skromnější večerní orgie. Z velkolepých hostin jsem měl nejdříve jako správný koprofág radost, ale pak jsem zjistil, že místo koprové omáčky s pětima mají italové jiné národní jídlo... Inu, v zájmu multikulturalismu jsem to neodsuzoval a snažil se tomu přijít na chuť. Film skončil dobře, tancem, jen mu předcházela špetka mučení. Italové jsou zvláštní lidé, jsem rád, že jsem jejich národní zvyky poznal, ale od příštího léta k moři už jen do Chorvatska... (28.10.2021)

Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ (07.06.2013)

Saló je dalším filmem, který jsem zhlédnul na své cestě tvorbou Piera Paola Pasoliniho, který se pomalu, ale jistě stává mým oblíbeným režisérem. Tento film je velice těžko hodnotitelný a hlavně dosti rozporuplný, jak je vidět na zdejších komentářích. Abych řekl pravdu, podle místních ohlasů jsem čekal ještě něco horšího. Objeví se zde sice mnoho nechutností, ale ty mají své opodstatnění. Zasazení děje do doby Druhé světové války má svůj význam, který není třeba více rozvádět, protože se objevuje v jiných komentářích. Ale to není vše. Pasolini se opět snaží prolamovat tabu společnosti, i když opravdu trochu silnější formou. Důležité je také vzbudit určitý pocit a to se povedlo dokonale. Ať je to maximální zhnusení nebo úžas, nikoho tento film nenechá chladným, a kdo ho viděl, už jen tak nezapomene a jméno Pasolini si bude pamatovat. Se svým hodnocením opravdu velice váhám. Tři hvězdičky mi připadají málo, pět si dát nedovolím. Zůstanu tedy u čtyř, které považuji za přiměřené. (28.03.2008)