Vlani v Marienbade

O některých filmech se říká, že nejsou pro každého. Nevíte-li co si pod tím tvrzením představit, podívejte se na Loni v Marienbadu a s největší pravděpodobností to pochopíte. Co se mého názoru týče - opravdu jsem bojoval, zkoušel skládat významy, zkoušel jsem vnímat jen obrazy, pokoušel jsem ten film vnímat instinktivně... a přestože se určité výsledky dostavily, utkvěla mi na konci v hlavě jen hra, ve které černovlasý dlouhán nikdy neprohrává. Přelomový, moderní film? Možná. Jsem ochoten dát tomuhle uměleckému patvaru ještě jednu možnost. Do té doby však zůstávám zmatený a zaražený. 40% Mimochodem, chladným mě nechávají i další kousky Resnaisovy tvorby - Válka skončila a Hirošima, má láska. Asi jsme si s tímhle umělcem nebyli souzeni. (01.03.2007)

Opäť pohľad Resnaisovou optikou na vzťah muža a ženy, tentoraz v prostredí luxusného hotela dýchajúceho atmosférou dávnych čias, v ktorej sú dvaja milenci uväznení ako v pláne, ktorý ktosi vymyslel bez preskúmania východiska. Ťažká, baroková poetická básnická romanca uväznená v čase a priestore, spletité slovné hračky a nič nehovoriace dialógy, scenáristický paradox prelínajúci sa s bojom proti priamočiarosti príbehu, figúry nepôsobiace na efekt, ale jemné hranie sa s divákom, impozantné herecké výstupy (schválne na tomto mieste používam výraz výstupy, pretože cela snímka najviac pripomína komorný dramatický výstup v pomyselných troch aktoch na divadelnej scéna) kamera pohybujúca sa v presných líniách vľavo, vpravo a dopredu a strhujúca hudba. Príbeh postupom času naberá zreteľnejšie črty a kontúry, a na konci je všetko odrazu jasné ako nikdy predtým - ale len v rozbitom zrkadle reality. Fragmenty súcna, bytostná dokonalosť. L'Année dernière à Marienbad ma uchvátil, prikoval k sedačke a nepustil až do záverečných titulkov. Absolútne bezchybný film, podľa môjho názoru ešte lepší než než predchádzajúca Hirošima, moja láska. 100% (08.02.2014)

Tenhle film mi nic neříká. Chápu jeho význam v dějinách a vím, co je jeho záměrem, ale to mi na něm vlastně vadí - že je to jen umění pro umění. Já v tom vidím pouze samoúčelnost, která mě sice zaujme, ale nemám důvod se k tomuto filmu ještě někdy vracet. Jednou vidět a dost. Protože nejde nijak rozlušit a ano, vím, že zjevně není účelem tento film rozluštit a zkonstruovat nějakou smysluplnou fabuli. Je to takový surrealistický (sestává ze snů) a impresionistický film, ale má imprese je ve výsledku nuda. (Pak si samozřejmě ještě pamatuju zajímavý střih a pána, který nikdy neprohrává v té zábavné hře). Já se rád občas kouknu na nějakou avantgardu, ale v případě tohoto snímku radši zůstanu obyčejným konzumentem klasicky vystavěných filmů, které se někam ubírají:) (17.03.2010)

Nejoriginálnější modernistické šílenství. Ve vnímaném spojení obrazů, slov, zvuků a hudby má divák možnost najít pravdu i pointu podle svého gusta. V tom vidím tu pravou magii Resnaisova snímku. Chápu ale, že to nemusí učarovat každému. Jedinečný filmový kaviár, který bude buď zbožňován nebo znechuceně zatracován. (05.05.2011)

Artová lahůdka, která asi nesedne každému. Musím přiznat, že i po letech mne film zaujal vytříbeným zacházením s obrazem, symboly, slovem. Časté opakování (ať už textů, či obrazu - například uléhání ženy na lůžko) bylo typické pro filmy 60.let. Práce s asociacemi připomene český poetismus. Snímek se stal vzorem i pro českou novou vlnu ( Případ pro začínajícího kata, O slavnosti a hostech, Ovoce stromů rajských jíme, Hotel pro cizince, Archa bláznů a řada dalších), při sledování sošného tance podezírám trochu J.Herze, že jej převzal do plesu mrtvých v Devátém srdci. Ať už se snímky inspirovaly skutečně, či byly jen na stejné vlně, vůbec to nevadí. Loni v Marienbadu ukazuje mimo jiné, v čem spočívá základ filmu - kompozice obrazů je úžasná a bezchybná. Existuje řada verzí výkladů filmu, ale sám režisér přiznává, že žádnou z nich nelze jednoznačně vyvrátit a žádná z nich není důležitá.... ,,Když vidím film, zajímám se více o hru pocitů než o postavy, " řekl jednou Resnais (I.Herfurt:Zlatý fond světové kinematografie, Horizont Praha 1986, str.218). Osobně jsem, aniž bych výklady k filmu předem četl, viděl v muži-svůdci Smrt, která si přišla pro oběť, jíž dala roční odklad. Kupodivu jsem zjitil, že podobně film vidí F.Weyerganse... Skvostné surrealistické dílo rozehrává tajemnou hru, kterou si lapený divák užije až do otevřeného? konce... (05.06.2012)