Hostia večere Pána

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*. (26.12.2013)

Farář je silně nachlazen, bohoslužba se nemůže konat...teda, mohla by se konat, kdyby v kostele byl přítomen alespoň někdo...tedy ti, co mu zbyli, mrzák a citově ponížená nápadnice. Farář je silně nachlazen, jeho víra má virózu..."proboha" či "ježíšekrista", on snad pochybuje! I před člověkem, jemuž mohl holý život zachránit. Ten Bergman...tentokrát to nádherně "odnesla" Ingrid Thulin...její monolog vlastního dopisu, odhalující celou její duši, je opravdu nádherný filmový zážitek...přesto všechno mi toto hodnocení stačí... (08.04.2022)

Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní. (04.08.2018)

Pro mne jeden z nejlepších filmů nejen Bergmana, ale snad i světové kinematografie - vizuálně dokonalý, celistvý a vybroušený do posledního detailu. Samotný děj je až primitivně prostý, ale tak, že nenajdete ani jedno slovo navíc a ze stěžejních dialogů Vám naskakuje husí kůže - zvláště pastorův proslov ve škole je zdrcující. Přesto nejde o jednovrstvé vyprávění bez odboček a citací - režisér zde několikrát zcela otevřeně navazuje na Nietzscheho teze. Tohle je naprostá esence psychické bolesti, obraz chmurných a těžkých myšlenek. A také film, který mne pokaždé stejně hluboce raní. (28.11.2006)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)