Hostia večere Pána

Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. (21.04.2015)

Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% (25.02.2021)

Skepse, pochybnosti, rozčarování, smutek, deprese, chlad - jedna z možných charakteristik Bergmanova snímku HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ. Celý snímek líně tepe v ponurém tempu; vše bez sebemenšího náznaku naděje. Divákovi je tak předloženo těžké a tíživé téma; Bergmanem však natolik dobře zpracované, že je schopno zprostředkovat dostatečně intenzivní prožitek pochybností, životní tíhy a následné skepse. Shrnuto a podtrženo: Nedoporučuji na zahánění chmur. V každém případě však silné existenciální drama, které si zaslouží pozornost každého, kdo se nepídí pouze po onom know-how, ale i po know-why. (22.02.2005)

Farář pochybující, zraňující, neslyšící boha, farář člověk. Až má divák neodbytný pocit, že tenhle film je rouháním. Není jasně nalinkovaným poselstvím, není odpustkem, nezobrazuje dokonalost, naopak ukazuje lidskou malost, hledá lásku i pochopení tam, kde bychom to u takového filmu nečekali. Jediné, kde nepochybuje, je jasné sdělení o pravé bolesti, které zazní v kostelníkově závěrečném monologu. (09.11.2020)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec. (21.05.2009)