Pohár

„Když můžeme problém řešit, tak to udělejme a pokud jej řešit nemůžeme, má smysl být nešťastný?“ Na začátku si skupinka mnichů čutá se symbolem konzumní společnosti – plechovkou coca-coly –, následuje pěkná prolínačka na sochu Buddhy, rovněž symbolu, ke kterému mnozí vzhlížejí. A o těchto dvou věcech celý Pohár je – o poznávání kapitalistických poměrů, o uplatňování metody cukru, nejen metody biče a také o obyčejné lásce k tomu výstřednímu běhání za jakousí kulatou věcí. Není to žádný Shaolin Soccer, ti mniši vědí, že nikdy nebudou blafovat jako Beckham, což jejich snu, jejich skromnému přání, přidává na dojemnosti. Je to film smutný skutečností, že komerce má moc ovládnout skutečně každého, zároveň však plný naděje a s nebývalým optimismem popírající oblíbenou větu všech slabětí, není v něm ani děj v typickém slova smyslu, ale nese pěkné poselství a jistě potěší nejen všechny (všechny dva) milovníky Bhútanské kinematografie a osoby vyznávající (ochů „to nejde“. Jde to, všechno jde, když se chce, jen se toho nesmí chtít mnoho. Politických otázek se dotýká pouze okrajově (trpký závěrečný titulek „a rýže v Tibetu je stále čínská“), věrný buddhistické filozofii upřednostňuje mírumilovné soupeření na fotbalovém hřišti. Jde o extrémně asketický film, není v něm mnoho humoru, není v něm mnoho napětí, není v něm ani děj v typickém slova smyslu, ale nese pěkné poselství. 75% (14.10.2007)

Zase až tak komediální to není...ještě když si uvědomím, že to je neskutečně přísná realita, kterou Tibetští mniši prožívají. Nicméně každý je strůjcem svého osudu a v tomhle filmu to ti mniši ukázali naplno. Koukalo se na to hrozně hezky, se zájmem. Nenapadlo by mě, že právě Tibetani tak šíleným způsobem podlehli fotbalu, ale já jim fandil. Celý film jsem jim neskutečně fandil. Všecko jsem prožíval s nimi a doufal, že to všecko dopadne dobře a scénárista ve výsledku divákovi nenaloží. Pohár je pro mě naprosto neobvyklým filmem, se kterým se každý den nesetkávám, a zaslouží si pozornost především těch, kteří fotbal mají rádi, a často ho v televizi sledují. V tu chvíli totiž pochopíte, jak moc si vážíte toho, že si v televizi můžete pustit prakticky jakýkoliv zápas, který si namanete, a největším problémem je maximálně tak manželka a nevypitá basa piv. (04.12.2010)

Zajímavá a velmi autentická (tedy až na ty mongolské aliktvótní zpěvy) sonda do života tibetských mnichů žijících v nedobrovolném exilu v Indii, a to zejména díky hlavnímu hrdinovi, který svým nadšením pro fotbal nakazí i ostatní mnichy. Vábením moderní společností se holt těžko vzdoruje, i když jste budhistický mnich (nebo možná právě proto). Příjemný film. (01.06.2008)

Butánský vysokojakostní filmový export. Na celým filmu se nejvíc povedly dialogy. Ty věty jsou říkány takovým nenápadným způsobem, vůbec na sebe nestrhávají žádnou pozornost a přitom jsou geninální. Protože aby první část souvětí byla tvrdá realka o Tibetu a druhá naprosto vtipná hláška a ještě to k sobě sedlo a mělo účinek. Tomu nevěřím ani když to píšu, ale je to prostě tak. Navíc do filmu je ještě zapleteno fotbalové téma a to je pro každýho fotbalovýho fans vždycky plus. Nicméně vy co by jste nejradši viděli vynálzce kulatýho nesmyslu smažit v pekle nelekejte se, tenhle film je opravdu pro všechny, teda krom Čínských komunistů. Přál bych Tibetskýmu národu fotbalovej tým a vítězství v derby s Čínou v poměru 10:0, ale co bych Tibeťanům fakt nepřál, aby jejich nároďák trénoval Michal deBílek. (07.12.2010)

Velice zajímavý bhútánský příspěvek, který sleduje splynutí dvou odlišných prvků, budhistického duchovního života a fenoménu fotbalového mistrovství světa, přičemž nereflektuje ani jeden z těchto světů. Snímek, který překvapí jak svou hloubkou, tak i čistou a vyspělou filmařinou. Je překvapivé na kolik se tu pracuje se sledováním televize jako s jistým druhém rituálu. (04.07.2013)