Sofiina voľba

Dvojplánový příběh o lidském a uměleckém dozrávání naznačuje, že autor literární předlohy William Styron do něj vložil nemálo autobiografických prvků. Zprvu konvenční námět o tuctovém trojúhelníku mladých lidí uprostřed poválečného New Yorku na konci čtyřicátých let se postupně rozvíjí do otřesně tragického podobenství o děsu, zkáze a zhoubách, které do mezinárodního společenství vnesly země Osy. Součástí humanismu tohoto osobitého autorského pohledu, který Alan Pakula plně ve filmové podobě zachoval, je nečernobílost všech protagonistů. S hořkou nadsázkou lze napsat, že jim nic lidského nebylo cizí. A právě tato skutečnost, toto chápavě sdílející pozadí umožní o to víc respektovat a sdílet hloubku tragických, režisérsky, kostýmově i výpravově a kameramansky mimořádně přesvědčivě zvládnutých druhoválkových retrospektiv s celou řadou monumentálně vystavěných scén (pouť kolem bloku budoucích obětí hradných vražd v plynových komorách, setkání s Mengelem, Sofiina záchrana před dětským udáním v Hössově rodině, jež by znamenalo pro ni jistou smrt), doplněných o značně silný motiv polského protižidovského cítění, dotváří skutečný rozměr katastrofy, vyvolané druhou světovou válkou. Důsledky utrpěných ran se prolínají: Životem i výčitkami svědomí štvaná žena se ve svém bolu bojuje i apojuje se s psychotikem, opakovaně bičovaným svým svědomím po záchvatech plných hrubostí, agrese, brutality; neustálými střety mezi vnitřními hlasy jekyllovským a hydovským, nejen v životě, ale i ve společně sdílené smrti, která se stává jejich společným etickým i úlevným východiskem z trampot a hrůz jejich nenapravitelně zpackaných životů-tragédií. Podobenství o síle i slabosti lidského ducha - zhruba tak lze postulovat nadčasovou výzvu, kterou v sobě tento neprávem přehlížený film nese. V době svého vzniku i dnes. (01.08.2009)

Nejdřív musím poznamenat, že jsem knihu nečetl, jen jsem jako každý věděl, co to je za "volbu", kterou musí ta Polka v koncentračním táboře udělat. Film mě pak zklamal (a nevím, jestli je podobně stavěná i kniha) právě tím, že se v naprosté většině odehrává již PO té zásadní události a připomíná jakousi snílkovskou variaci, přičemž postava Stinga je velice nesympatická. Vynikající Streepová vzpomíná na děsivé události a vždy, když se vyprávění přenese do minulosti, do koncentráku, film chytne obrovskou sílu, jen škoda, že se tomu děje tak málo. (25.01.2009)

Jsou to vlastně 2 filmy v jednom. Pokud se děj odehrává za války ( transport + koncentrák ), tak jsem byl spracováním nadšen a hodnotil bych 5 hvězdy. Pokud jde o druhou linii filmu ( scény z domu ), které mají cca dlouhých 120min, tak z těch jsem, už tolik nadšen nebyl. Hodnotil bych jen 3 hvězdy. Film je především herecký koncert Meryl Streep, která mě opět přesvědčila, že je nejlepší herečkou. Dokáže totiž každou svojí roli zahrát velmi přesvědčivě, což většina herců a hereček prostě nedokáže. Musím, ale pochválit i oba herce ( P. McNicola a K. Klinea ), kteří Meryl velmi dobře asistují. (29.09.2013)

HOJNOST STVOŘILA TOTO LOŽE. STVOŘILA JEJ S ÚCTOU. V NĚM ČEKEJ NA SOUDNÝ DEN, ÚŽASNÝ A SPRAVEDLIVÝ. AŤ JE SLAMNÍK ROVNÝ. ..... /// Film o životě plném lží (protože pravda jen otevírá staré rány) pro mě překvapivě netěží jen z příběhu. Perfektní dialogy a herecké výkony dávají vyniknout naivitě ,,nepoznamenaného“ mladého člověka v konfrontaci se zkušeností, převlečenou v hezkou mladou ženu. Přes 2 hodiny zajímavé ,,polívčičky“ o trojici přátel a čekání na ,,POVÍM TI NĚCO, CO JSEM JEŠTĚ NIKOMU NEŘEKLA“, má ať se děje co se děje zajímavou atmosféru. Takovou divadelní, pořád jako by něco vyselo ve vzduchu. Nejtěžší volba v životě? Máte děti? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Moje šťastný číslo je 11379 (pro jistotu ho mám vytetovaný na předloktí). 2.) Jsem specialista přes programy, ale LEBENSBORN mi nic neříká. 3.) Nevěřím, že M.Streep byla někdy mladá, a že K.Kline mohl být ,,pan herec“. 4.) Já prostě tu knihu (William Clark Styron, Jr. – Sophiina volba) z roku 1979 číst nebudu! /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (15.04.2011)

Uf... Ačkoliv jsem film nikdy neviděl, pochopitelně vím oč v něm jde a známá  mi byla i ona volba. Ačkoliv záběrů z koncentráku je ve filmu minimum a vlastně se v nich neodehrává žádné fyzické násilí, přesto naprosto nekompromisně a naplno ukazuje zrůdnost nacismu. Film začíná v roce 1947 v poválečné Americe. Život běžel dál, většina lidí se snažila žít, pracovat a koukat před sebe. Ale bylo i mnoho těch, kteří se nemohli zbavit své minulosti ať už kvůli vlastním výčitkám z vlastních vin, nebo jen proto, že to oni přežili jako jediní koncentrák... Tito hluboce traumatizovaní lidé o svých zážitcích snad kromě tribunálů s válečnými zločinci nikdy nemluvili. Zamkli to v sobě na deset západů a leckdo s tím i zemřel. Řada známých či příbuzných o nich věděla třeba jen díky vytetovanému číslu na ruce, že byli v koncentračním táboře, ale nic víc. Až brilantní akce Mosadu při lapení zrůdy Eichmanna a následný soudní proces, kde se znovu připomněla nacistická zvěrstva otevřela i jejich třinácté komnaty. Znal jsem pár přeživších holocaust, mojí babičce říkali maminko, protože se o ně jako zdravotní sestřička starala těsně po válce, když je jako malé děti dovezli z osvobozených koncentráků k nám. Všichni v dospělosti udělali za svojí minulostí tlustou čáru. Svět dělili na svět před holocaustem tam kdesi v Polsku a na Ukrajině s maminkami a tatínky a sourozenci a strýčky a dalšími příbuznými a  na svět po válce.  Jinak by asi nešlo přežít. Uvědomuji si ale, že musela být dlouhá řada těch, kteří žít dál nemohli. Kteří tlustou čáru nedokázali udělat.  Naprosto to chápu. Meryl předvedla vážně fantastický výkon a úžasný byl i Kevin Kline. Petera MacNikola má zafixovaného spíše jako seriálového herce, nebo herce spíše průměrných filmů. Jeho účast mne tu docela potěšila a svým mladickým až vyjukaným zjevem skvěle sekundoval zralé Sophii a světáckému Nathanovi. Tohle je za plný počet! * * * * * (16.08.2021)