Dekalóg
Dekalog, jeden
Obsahy(1)
Na první přikázání V jednoho Boha věřiti budeš hledá návaznost příběh o vysokoškolském pedagogovi - matematikovi (Henryk Baranowski), jehož víru v exaktní vědy otřesou události, k nimž dojde poté, co synka (Wojciech Klata) předčasně obdaruje vánočním dárkem, bruslemi. Důležitou roli hraje ve vyprávění otcova nábožensky založená sestra (Maja Komorowska), která se společně s nimi zapojuje do bohatého přediva vztahů, jež jsou pro Dekalog příznačné. Jednotlivé postavy se v tomto cyklu setkávají nebo v druhém plánu filmového obrazu míjejí, přičemž každý díl natáčí Kieślowski s jiným kameramanem. I to přispívá k jejich emocionální proměnlivosti, potřebné u tak rozsáhlého projektu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (52)
Som rád, že som našiel ďalšiu časť Dekalógu s titulkami a nemusel som samému sebe dokazovať, akým je poľština blízkym jazykom. Film bol dobre nakrútený, herci sa svojich úloh zhostili rovnako dobre, hudba umocňovala dianie na obrazovke. Jediné, čo mi prekážalo, a to hodne, bola tá náboženská agitka, ktorá z filmu čpela. Nebola tam žiadna svetonázorová diskusia, iba zjavenie večnej a jedinej pravdy. A to ma neoslovuje. ()
Formálně dokonalý Kieslowski, dokonce na jasně náboženské téma s úžasnými, dechberoucími sekvencemi dialogů a symboliky. Přesto na mne - tak jako vždy u Kieslowského - film celkově působí téměř jako dílo skeptické, dvojznačné a bez naděje. Podobně jako "Lurdy" J. Hausnerové, ty se mi však zdají lepší tím, že jsou pojaty v krajně dokumentárním stylu, jakoby bez autorova vnějšího vlivu. Vlastně záleží na divákovi, jak příběh interpretuje, ať již jako věřící nebo jako ateista. U Kieslowského je však více umělecké invence a symboliky, proto mu přičítám větší odpovědnost za celkové vyznění a pointu. Škoda, že pětistupňové hodnocení neumožňuje odlišit nuance, prvnímu dílu Kieslowského Desatera bych dal něco mezi 4-5 hvězdičkami. ()
Úplné znenie prvého Božieho prikázania je nasledovné: "Ja som Pán Boh tvoj, nebudeš mať iných bohov okrem mňa, aby si sa im klaňal. Miluj svojho blížneho ako seba samého.". Je vzopretie sa mu otázkou pokory, skepsy, resp. nedostatku pokory? Alebo len trestu otca za odklon od viery, ktorá mu bola vtĺkaná do hlavy v detstve? A za priklonenie sa hlavy rodiny k vede a racionalite? Je rebélia voči hlúpemu modloslužobníčkovaniu nejakým zlom? Nestačilo ako vyrovnanie sa s pochybnosťami v duši chlapcov smútok a dojatie nad zabitým psom? Prečo ešte aj prelomenie? Šeď sídliska a skvostná hudba doháňajú otázky temer k dokonalosti smútku, bolesti a clivoty. Pozn.: Na základnej škole sme mali hodinu v inej triede. Sadol som si do lavice. Učiteľka povedala, aby som si presadol. "Prečo?", spýtal som sa. "Lebo tam sedel Vagovič, čo sa cez víkend aj s ocom utopili na Váhu pri korčuľovaní. Vtom som si všimol horiacu sviečku pri lavici. Vázu s kvetmi. Foto s čiernou páskou. Na fotke chlapec. Zamrazilo ma. Tiež sme boli vtedy s partiou korčuľovať na Váhu. Ľad bol zvláštny, popukaný, kopovito navŕšený v kryštalických zlomoch. V strede rieky to začalo strašne hlasno okolo nás praskať. Našťastie sme nevideli žiadne rozširujúce sa pukliny. Od strachu sme minúty nehybne stáli. Po čase hlasné vŕzganie a škrípanie ľadových krýh trochu utíchlo. Pomaly sme sa, plní obáv pobrali k brehu v labuťom zástupe za sebou. Na brehu sme stretli otca so synom. Išli korčuľovať. Povedali sme o čudných zvukoch ľadu, o strachu. Otec povedal: "Nebojte sa, ľad je hrubý. Udrží nás. Veď je mínus pätnásť.". Kronika mesta Piešťany dnes na internete uvádza, citujem: "Domov sa nevrátili a hliadka VB pri pátraní našla na brehu ich topánky. Pri korčuľovaní sa pod synom preboril ľad a otec v snahe mu pomôcť sa dostal tiež pod ľad.". ()
… aneb víra a věda. Kieślowski podává své moderní podobenství s odzbrojující prostotou a hlubokým vhledem v duševní dění jeho postav (mimochodem skvěle sehraných). Závěr dojímá a skličuje a se slzami přirozeně klade na váhu i víru každého z nás, byť i malověrnou. Strašlivý otřes, jakkoliv předvídatelný, se musí hluboce dotknout jednoho každého a se zákonitou paradoxností ovšem vyvolává pochyby nad odsvědčenou tragédií: co se vlastně událo – a jakým právem? Těmito otázkami se ovšem celé vyprávění, naplněné mirakulózními symboly, vymyká jednoznačnému výkladu a zázračnost pozemského dění se zvrací v jakousi záludnou prvotní mlhovinu, z které si nakonec ten svůj svět může vytvořit každý. Kárá zde Bůh, který je Láskou, scientologa smrtí jeho syna, nebo zde exploduje jeho vlastní – racionální – sebejistota, která vzhledem k nespočitatelnému světu neobstojí? Tím se také film záměrně vymyká didaktickému, věroučnému žánru, proti němuž v zásadě nic nemám… O moralitu zde totiž vůbec nejde – na rozdíl od otázek, od otázek po kauzalitě lidského života a po povaze vlastních reakcí na to smutné divadlo pro anděly… Film tak diváka uvádí přímo do dějiště, přenáší ho na sídlištní jezírko, jímž je přeci život každého z nás, nepředvídatelný a nejistý, staví ho před oltář rozestavěného kostela a vyzývá k odpovědi. Domnívám se – ve vší pokoře – že svržení svící je menším hříchem než lhostejné minutí svatostánku, protože je cestou – jistěže krkolomnou (ale je jiná vůbec možná? nadto v této situaci), ale životadárnou. Odvážné poselství. ()
Polskou tvorbu moc nesleduji, ale začínám mít pocit, že je to také chyba. Tak ono se v každé filmografii dá najít něco skvělého. A tenhle rámcově celkem obyčejný příběh, je podán neskutečně emotivně, a to i přesto, že se z vás ty emoce nesnaží ždímat, ale jednoduše je ve vás vytváří tak, jak by je vytvářel život sám. ()
Reklama