Jesenná sonáta

Pôsobivá komorná dráma, ktorej na výborný dojem stačilo naozaj len málo - v tom bol práve majster maestro Bergman. Len dve skvelé herečky a jeden dom, resp. jedna miestnosť. Podobne ako v inom Bergmanovom snimku Nattvardsgästerna (1963), aj tu sa nachádza jeden klenot medzi filmovými dialógmi - nočný rozhovor matky s dcérou. Tak magické, no pritom obsahovo a štylisticky presné vyjadrenie svojich citov a trápenia som vo filme snáď ešte ani nevidel, naozaj jedinečný zážitok. Bludný kruh medzi prácou a deťmi raz rodičov v plnej sile dostihne. City, ktoré od nás nedostanú naše deti potom žiaľ logicky nedokážu dať niekomu inému, ich miesto vyplní len prázdnota a nešťastie. Smutná vec. 85/100 (07.11.2016)

Tridsať rokov si nevedeli k sebe nájsť cestu. Matka a dcéra. Potom si to však vyliali pred seba plnými kýblami. Všetko to, čo si o sebe mysleli a nepovedali. Opovrhnutie, závislosť, odvrhnutie, nepochopenie, zakázaná láska, potrat, postihnutá sestra .... Otvorili si tak cestu k ďalším rokom. Bude to však stačiť? Pochopia to? Ingmar Bergman dal dokopy Liv Ullman s Ingrid Berman, pre ktorú to bol posledný film. (23.12.2015)

Tak tady mě Bergman po dvou vynikajících filmech hodně zklamal. Já nevím, je to celé takové televizní, divadelní, nijaké. Pořád se tam jenom mluví a mluví a mluví, nekonečné dialogy omílané pořád dokola mi do hlavy mimoděk vypalovaly představu velké ležaté osmičky. Příliš to nechápu, tak nějak se to vymyká oné zádumčivé severské mentalitě, tak známé z jiných, mimojiné i Bergmanových filmů. Navíc mě dost rušily ostré střihy mezi některými scénami, kdy předchozí scéna ještě nestačila doznít a už tu byla druhá. Tak mě napadá, že by to naprosto stejně posloužilo jako rozhlasová hra, obraz je totiž v Podzimní sonátě jenom nuceným prvkem k doprovodu nepřetržitého proudu slov a přiřazení tváře k hlasu dvou hlavních postav. (08.04.2012)

Navzdory názvu příliš hudby nečekejte. Spíše se připravte na skutečně deprimující várku tíživého ticha, jež tvoří mezihry v úctyhodném množství (disonantních) dialogů mezi matkou a dcerou, které jakoby hledaly celý život vzájemný souzvuk, aby místo něho nalezly pouze osamělost a zklamání. Výborný Bergmanův snímek, klasicky také značně depresivní. Jeho největší silou (a zároveň slabostí) je minimalismus jdoucí až na dřeň. Ve většině stopáže totiž sledujeme v podstatě statické záběry na obličej několika ústředních postav, či interiéry s aktéry, kteří jakoby zamrzli uprostřed činnosti. Silnou výhodou tohoto postupu je posílení intenzivního pnutí mezi závažným filmovým obsahem a diváckou pozorností. Tento tlak je poté v průběhu snímku čím dál tím méně snesitelný a dokáži si představit, že pro mnohé diváky nezvyklé na různé artové kotrmelce (v tomto případě pak téměř úplnou absenci pohybu), by tento snímek mohl působit spíše jako mučící nástroj, než jako zábava. Jistě, u některých témat je podobné zpracování i žádoucí, nicméně i já se přiznávám, že dávám přednost spíše mistrovým záležitostem z šedesátých let, ve kterých se přece jen občas dočkáte i nějaké té příběhové dynamičnosti, imaginativnějších obrazů, či rozmanitějšího hudebního doprovodu. (19.02.2017)

Ingmar Bergman měl pro své filmy jednoduše skvělé hercem, ale nemohu si pomoct, ve své práci postupně více a více ukazoval, že mnohem lépe se mu pracuje s herečkami a že z nich dostane skutečně maximum. To platí i o filmu "Podzimní sonáta". Na ženy je zaměřeno a herečky se odměňují skvělými hereckými výkony. (27.03.2017)