Príbehy zo záhrobia

(21.8.1991) "Hi. I'm Abel... with the cabel." Naprosto ultimátní hláška tohohle dílu, pronesená opravářem Anthonym LaPagliou (pozdější agent Malone z krimiseriálu Beze stopy), s nímž se spustí žena, závislá na soap operách. Ta má za manžela vědce, pracujícího ve sklepní soukromé laboratoři na revolučním objevu v oboru transplantací. Žena šílí z nedostatku manželovy pozornosti, manžel je na pokraji šílenství ze svého výzkumu a Abel... má holt ten kabel. Nevěra na sebe nedá dlouho čekat a jakmile vše praskne, vědcova pomsta je přesně taková, jak se z výše naznačeného dá čekat. Tedy vtipně bizarní, protože tohle jsou koneckonců... Tales from the Crypt! Děj této epizody jakoby vymýšleli Kormanovi kolegové z památného dílu Korman's Kalamity a já jsem na vážkách, zda kvůli tomu nemám nakonec jít o hvězdičku výš. Ale buďme objektivní. Ve srovnání se všemi těmi předchozími peckami, které zdobí třetí řadu, je Spoiled kvalitativně přece jen o pár levelů níž. Tohle není sofistikovaná práce s brakovou estetikou, tohle je braková estetika samotná. No ale ten Ábel se svým káblem, ten mě vždycky spolehlivě dostane... Raději prchám z profilu tohoto dílu dříve než si to rozmyslím a přihodím téhle taškařici jednu rozchechtanou hvězdičku navíc. (06.03.2022)

Čtvrtá řada sice znamená oproti těm předchozím kvalitativní propad, ale má tři vynikající epizody, které se řadí k tomu nejlepšímu co TFTC nabízí: Kuchařský horror What's Cookin' se Supermanem a rockerem Meat Loafem, strašidelný The New Arrival s Twiggy, Terminátorem 2 a trpasličí dámou z Poltergeista, plus parádní Split Personality s Joem Pescim v pro něj tak typické roli sebejistého hajzlíka. Ze zbývajících dílů stojí určitě za zmínku Beauty Rest, což je dámská variace na výtečnou klasiku Top Billing z předchozí série. Špatná není ani Donnerova westernová Showdown, která by se ale atmosférou i příběhem hodila spíš do Zóny soumraku. Vlkodlačí epizoda Werewolf Concerto s čtvrtým Jamesem Bondem a nóbl slečinkou z Formanových Vlasů mohla být další klasikou, kdyby ovšem ve finále dávala nějaký smysl. None But the Lonely Heart s dalším "Vlasáčem", tentokrát Georgem Bergerem (Treat Williams) v roli uhlazeného sňatkového podvodníka, a v režii Toma Hankse, ještě naplňuje talesovské standardy, zbývajících sedm epizod už se ale pohybuje od průměru (Seance) až k jednomu z nejslabších kousků celého seriálu, King of the Road. Ten nespasí ani Brad Pitt v hlavní roli. Největším zklamáním je epizoda On a Deadman's Chest Williama Friedkina, točící se kolem tetování zpěváka heavy metalové kapely The Exorcist. Což na papíře možná vypadá dobře, ale na televizní obrazovce je to fiasko. Navíc v ní někdo (po jinak skvělé Abra Cadaver z minulé řady tentokrát nutno dodat slovo opět) neuhlídal nezbedný mikrofon, jehož zjevení v záběru je dalším hřebíkem do rakve s tímto nepodarkem. //// Přestože je čtvrtá série jako celek kvalitativně možná i o dvě třidy níže než předchozí řady, ony tři epizody, které jmenuju úvodem (a částečně i Beauty Rest, jíž shazuje pouze fakt, že jde o recyklovaný nápad) jasně ukazují, že seriál je stále schopen přijít s vysoce kvalitními kousky, hladce překonávajícími původně nastavenou laťku. I tak je tato řada druhou nejhorší ze sedmi. Na silné tři hvězdy to však vystačí. (02.04.2024)

(13.10.1993) Těžko najít jiný seriál, v němž se vystřídalo tolik osobností hereckého, hudebního, scénáristického a v neposlední řadě i režisérského světa. Jejich výčet si můžete najít jinde - malý vzorek třeba v mém zdejším Deníčku v zápisku pod názvem "60 (Stars in Tales)". Co se týče slavných režisérských jmen, na první pohled asi nejvíce upoutají Robert Zemeckis s Richardem Donnerem. A nutno uznat, že jejich epizody (např. And All Through the House nebo Dig That Cat... He's Real Gone hned v první sérii) skutečně patří k těm pamětihodným. Nejsou to však jediní režiséři, kteří mají na kontě nějaký ten pozoruhodný kinematografický zápis a přitom se ochotně chopili zfilmování jedné či více epizod Tales from the Crypt. Někteří z nich pohořeli (Walter Hill a William Friedkin), jiní se naopak blýskli (Howard Deutch). Kdo však nikdy nezklamal, byl Russell Mulcahy. V 80. letech si získal jméno v oblasti nastupujícího fenoménu hudebních videoklipů a svou pozici nadějného mladého filmaře potvrdil fantasy trhákem Highlander. A ač později jeho sláva pohasla, v Crypt Keeperově pohostinné kostlivé náruči se na nějakou dobu opravdu našel. Do jeho hrobky vstoupil hned čtyřikrát a pokaždé zabodoval. V tuto chvíli měl na kontě kultovní dřevorubeckou Split Second z třetí série a nelehkou pozici někoho, kdo si po takovém majstrštyku nejspíš nebude chtít udělat vyloženou ostudu. Naštěstí dostal k dispozici hned dvě herecká esa v podobě Billa Paxtona (Vetřelci, Near Dark, Muž s třema rukama) a Brada Dourifa (Přelet přes kukaččí hnízdo, Guyana Tragedy, Hořící Mississippi). A věřte tomu, že s tímhle duem můžete s úspěchem uhrát i daleko horší scénáře než jaký má tahle od začátku až do konce vysoce zábavná zmrzlinářská historka s brutálně-masakrální příchutí. Výsledek? Mulcahy nezklamal, Paxton s Dourifem potvrdili statusy legend a Příběhy ze záhrobí se rozrostly o další památnou epizodu, v níž si to svoje najdou jak znalci Bergmanovy Persony, tak fanoušci Mötley Crüe. (29.12.2022)

(27.10.1993) Kevin Dillon, pro mě osobně jeden z nejvýraznějších mladých herců přelomu 80. a 90. let, tady naprosto vládne. Jeho postava mi připomněla roli, v níž jsem ho kdysi viděl poprvé - toho frajírka z Čety. Kevin pak ještě zazářil v jednom z nejlepších horrorů 80. let (The Blob) a zahrál si jednoho z The Doors, aby se následně tak nějak tiše vytratil z diváckého povědomí. Dnes je mnohem známější jeho starší brácha Matt. House of Horror mám hodně rád a zařadil bych ho (společně s Television Terror, Mournin' Mess a The New Arrival) k nejstrašidelnějším epizodám celého seriálu. Bob Gale, spoluscénárista Návratů do budoucnosti a režisér nevšedního road movie Interstate 60, odvedl pro pátou řadu TFTC timhle dílem více než dobrou práci. Úplný konec to možná v očích některých pokazí, ale jsou to holt Talesy, a talesovitější závěr už to snad ani mít nemohlo. (06.04.2022)

(14.12.1994) Southern gothic epizoda, kterou má na svědomí Stephen Hopkins, režisér páté Noční můry z Elm Street, Predatora 2 a akčního krimi-thrilleru Judgment Night, známého především díky crossoverovému soundtracku, na němž spojili síly přední rockoví a rapoví umělci své doby. Hopkins má v rámci Tales na kontě už povedený Abra Cadaver ze třetí série, obsahující chybičku, kterou divák díky pikantním okolnostem, odehrávajícím se v tu chvíli na obrazovce, napoprvé většinou neodhalí. Staired in Horror je méně nápadný, ne tolik zběsilý kousek. Sází hlavně na atmosféru, která je od samého začátku vynikající. Příběh se odehrává kdesi na buranském Jihu, ve starém domě, jenž pamatuje lepší časy a skrývá dávnou kletbu, související s tamním schodištěm. Příjemný díl, z něhož vám asi nejvíc utkví v paměti fenomenální, vpravdě ikonický konec. (23.04.2022)

(24.5.1996) Russel Mulcahy má v rámci Tales na svědomí hned čtyři mimořádně povedené zářezy. Split Second aneb "Dřevorubecká" z třetí série je kult, People Who Lives in Brass Hearses aka "Zmrzlináři" jsou jedním z taháků páté série a Let the Punishment Fits the Crime určitě patří k ozdobám šesté řady. Tenhle díl o gangsterovi v strašidelném hotelu funguje už jen svým tématem. A nutno uznat, že v sedmé sérii je jedinou vážnou konkurencí tohoto dílu Cold War s mladým Ewanem McGregorem. Nic dalšího se tam těmhle dvěma epizodám už pořádně nepodívá na paty. Proto (i přes menší výhrady) 5* a ne 4. No a Crypt Keeperovo outro je tentokrát vážně NASA-kr. (23.04.2022)

(31.5.1996) Poslední skvělá epizoda Tales from the Crypt se v nepříliš povedené sedmé řadě vyjímá skoro jako krevetový koktejl v závodní jídelně. Cold War je zběsilá londýnská jízda, kde v roli nonšalantně impulsivního bandity exceluje mladý Ewan McGregor, asi tak vteřinu předtím, než ho svět objeví v Trainspottingu. Jeho partnerkou je málo známá Jane Horrocks, kterou si artovější publikum bude možná pamatovat z ceněného devadesátkového snímku Little Voice. Úplný závěr Studené války je sice trochu rozpačitý, ale ten nářez předtím to na nejvyšší hodnocení vytáhne. Zvlášť když uvážíme, jakou má tenhle díl v sedmé řadě "konkurenci". Rozhodně jedna z nejzábavnějších epizod seriálu, navíc kořeněná spoustou povedených hlášek. "Don't call me Kato, bitch!" "Then don't call me bitch, Kato!" (08.04.2022)

(14.6.1996) Tento díl sice po stránce logiky hapruje snad ve všech směrech (alespoň takový jsem z něj měl dojem při posledním zhlédnutí), avšak má tak krásně goticky romantickou atmosféru, jakou snad nedisponuje už žádná jiná epizoda. Zčásti to lze přičíst na vrub prostředí (sedmá série se točila komplet ve staré dobré Anglii), zčásti určitě zápalu horrorového specialisty Williama Maloneho, který si v Tales předtím střihl klasickou Only Skin Deep, v devadesátkách stihl ještě natočit jednu z mnoha verzí House on Haunted Hill a jednou epizodou (Fair-Haired Child) pak přispěl do ceněného žánrového projektu nultých let, Masters of Horror. Právě díky té nádherné atmosféře, která sama o sobě dělá z Report from the Grave bezmála jednu z talesovských klasik, a také vymazleným, romanticky strašidelným jednotlivostem, dávám tomuhle kousku 4* a ne míň. Moje třetí nejoblíbenější epizoda poslední série. (23.04.2022)