Omnibus

"Crypt Keeper je léčitel... kámoš, saďour, učitel." Přes třicet let staré seriálové maso, prolezlé červy, ale přesto stále chutné a výživné, s čerstvým odérem potu smrtelného strachu. Jak je to možné? Že by ten rošťák Crypt Keeper, rozverný zahnívající uličník, cynicky vychechtaný při uvádění a glosování jednotlivých epizod, znal tajemství věčného života, resp. věčně svěžího rozkladu? Kam se hrabou dnešní fastfoodové horor burgry z mletého separátu, překořeněné nadměrným množstvím laciných lekaček, které člověk z hladu jen automaticky zhltne a pokud hodnotí až druhý den, tak pracně vzpomíná, na jaký film se to vlastně koukal, protože pokrm byl suchý, chuti nevalné a chyběla mu příběhová šťáva. Medium rare Steak from the Crypt je lahodný, křupavý jak kostičky vypečené manželky a s výraznou krustou člověčiny. A teď mě omluvte, musím s kýblem kostí do sklepa, připavit pelíšek pro Crypt Keepera - bude u nás bydlet a vždy po mém otráveném návratu z práce mi bude svým morbidně úchylným chichotáním a krvavě poučnými historkami ze života zlepšovat náladu!

"Nadčasovost s invencí, na pláži si staví hrad, strýček Rod jim pomáhá. Z čeho staví? Z žuly snad? Moře času tuhle stavbu omývá... a omývá.... U všech ďasů, je to možné? Zrnko krásy nesmývá!" Faraoni, rozvalující se na trůnu, si nechali stavět pyramidy. Rod Serling, skromně sedící na režisérské sesli, vlastníma rukama vybudoval jinou nadčasovou stavbu, sahající daleko výš než Cheopsova či Tutanchámonova hrobka. Serlingovo dílo dosahuje výš, než jakýkoli jiný lidský výtvor, až k samotným hranicím vesmíru, kde se nachází ukrytá, z vláken tajemného šerosvitu lidských myslí utkaná pavučina Temné zóny. Snoval ji vizionář, kterého podezřívám, že je scenáristická reinkarnace věštce Nostradama, a že s technickými detaily ohledně budoucnosti mu radil, přes rameno mu nahlížející, duch Leonarda da Vinciho. Je to tajuplné, leckdy i mrazivé, s překvapivými, často údernými pointami a hlavně je to neskutečně nadčasové. Proč? Protože hluboce lidské. // Dva roky jsem planě sliboval kolegovi Mr.Apache, že se do Zóny konečně vydám a jeho slova, že odtamtud už není návratu, jsem jako nějaké vytrvale bzučící komáry plašil máváním rukou. Měl pravdu, pacholek. Seriál starší než já a přesto jako nový, i v tomto miléniu stále aktuální. Po prvním neklidném uvíznutí mé duše v soumračné prázdnotě Zóny už nebylo návratu. Apačovi děkuju a mistrovi tam nahoru posílám pohlednici s pozdravem. Adresa: Rod Serling, Imagine street 1963, Peaceful Valley, TZ.

"K hrdinovi empatie... šikmá plocha, tam to žije!" Vše pro rodinu! Aneb cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Jen krůček po krůčku, uvěřitelně a sympaticky... až po víc jak dvě desítky mrtvých, včetně několika zabitých vlastnoručně, face to face. Taky nastraženou bombou, jedem ricinem nebo dálkově ovládaným kulometem, kutil jeden šikovný. Ušel jsem celou cestu s panem učitelem, se slušným a starostlivým otcem rodiny, dobrákem od kosti, co měl bohužel jen blbou karmu s rakovinou, abych se na konci s hrůzou divil, jakému vražednému (a již sobeckému) monstru to vlastně fandím! A spolu s Walterem Whitem jsem jen naposledy, rukou od krve, tentokrát již jeho vlastní, nostalgicky pohladil kotel ve varně perníku a podivil se: "Proboha, kam jsme to došli?! Takový humanista jako já a fandím takovému monstru..."

Chcete zažít skutečnou, depresivní tíseň? Vejděte dovnitř, drátěnou bránou s romantickým nápisem Paradise. Pomalu se noříte do studených vln jezera, naplněného až po okraj lidskou ubohostí, která se na South Island stala normou, a klesnete až na samotné dno poraněné duše malé holky. Je to zlé. Nechat svou vlastní minulost, aby vycenila zkažené zuby a pak se na břehu jezera podívat až na dno flašky. Bolestivě vystřízlivět a uvidět, že lidská slabost a špína je věčná, nedá se ničím smýt, snad jen krví smíchanou s právě prasklou plodovou vodou a fetem, vyrobeným v laboratoři ve sklepě. Jizvy na duši a zmar versus život. Až fantaskně nádherné hory Nového Zélandu a příběh, odehrávající se na březích toho nejkrásnějšího ze všech jezer, do jakého jsem kdy zvracel. Svůj strach z minulosti, z věcí příštích, z celého toho dychtivého a poživačného, ale i zasraného, až k neunesení těžkého života. Jezero uprostřed drsných skalisek a pustých plání, které jsou tak lhostejné k lidským slabostem, úchylkám i ke skutečnému zlu, znásilněná Robin uprostřed sama sebe, cynická glosátorka GJ uprostřed (ne)konečného vesmíru. Já uprostřed ledových vln jezera, kde dochází velmi rychle k podchlazení těla a ochrnutí divácké mysli. Žádné tajemné krimi, jen meditativní depresárna bez rozhřešení, se spoustou nevyřčeného. Temný a neuvěřitelně hnusný seriál. Až na dřeň. Vážená Jane Campion, bylo mi ctí.

"Kosič Baba Voss, všech smrťáků boss." Zapomeňte na pořekadlo mezi slepými jednooký králem. Zde platí jiné. Mezi slepými... láskou zaslepená královnou. Velmi vizionářský seriál a postapo svět, kdy zbytky lidstva svádí každodenní boj s evolucí o své místo na slunci. Úžasně a do detailů propracované, se stovkami od narození slepých komparzistů a desítkami kvůli roli oslepených herců (ty pohyby, ty drobné detaily, ta preciznost hraní), plný zvuků, vůní, chutí a nejrůznějších tvarů, viz provázkové zprávy uzlovým písmem. Co přináší vítr, kromě bojového pižma mašiny na smrt Baby Vosse? Nejsou to spory plísní ani zápach hniloby definitivního zmaru. Je to pach čerstvé krve, čili vůně života. Žádné živoření slepotou postižených a plazení se strachy v prachu, ale plnokrevný život se vším, co k němu patří, od drobných řemesel až po politiku, prováděnou ruku v ruce se zajímavě pošahaným postapo náboženstvím. Nejlepší byla "Věčná zeď" (s trhlinou) a perverzní hlášky: "Královna má chuť se teď modlit." Takové modlení zavést v dnešních kostelích  a problém s klesající návštěvností je vyřešen. A dávalo by to i smysl, protože při "la petite morte" má prý člověk k Bohu nejblíže. Dojde i na seriálové zvraty, některé plytké, jiné hluboké a temné, jak úmysly černočerného Jearamela, řečeného Mezi slepými dvouoký králem a pořádným zmrdem. Dablpotěšení mi dopřál generál Tamacti Jun, echt věrný vražedný pes, posléze s pidlou v zádech, což jsem mu přál jako málokomu. Pak ale, po pouhých pár genocidách, došel prozření, vykoupení a odpuštění. I mého.

"Byrokrati nesmrtelní... tenkrát i dnes potutelní." Je to jasné. Buďto tvůrci seriálu uměli cestovat časem (k této variantě se přikláním já) a při psaní scénáře nakukovali do 40 let vzdálené budoucnosti, do dnešních vládních kanceláří. Nebo všichni dnešní ministři mají tento geniální seriál jako „povinnou četbu“ a jeho podrobná znalost (plus procvičování argumentačních veletočů, jakými proslul Sir Humphrey Appleby) je součástí vstupních testů uchazečů o jakýkoli ministerský post. To by vysvětlovalo většinu vystoupení dnešních politiků před kamerou a jejich suverénní obhajování neobhajitelného. A prostý lid jim to žere i s navijákem (a koblihami, že...), stejně jako před 40 lety. Geniálně humorné, ale vlastně i velmi smutné.

"Znáte bohéma-hypochondra? Já jo, je to líný frajer Šurda!" Tenkrát jsem se hrozně divil (a dodnes to nechápu), jak mohli soudruzi NĚCO TAKOVÉHO pustit do televize? Mezi pracující český lid, zodpovědně a usilovně budující socialismus! Líný bohém Šurda, jehož nejoblíbenější činnosti jsou flákání se a vyspávání. A jediné, co ho dostane z postele je vůně uvařené kávy, za tou pak leze jako zombík (celej já :-)). Po probuzení, čili kolem poledne, pak vymýšlí nejrůznější způsoby, jak přijít k penězům, ale přitom se moc nenadřít. Ostatně kdo by to nechtěl i dnes, já určitě jo. Výstavní lenoch (teď mluvím o Šurdovi, ačkoli...), ale taky člověk, který se rád baví, zazpívá si a zatancuje a má srdce na pravém místě. Velmi sympatický budižkničema a hypochondr, můj velký vzor! A ústřední píseň seriálu mě dokáže vzít za srdce dodnes.