Vtip

Pokud by existovaly takové učebnice, které by naše děcka učily vzorně umírat, scénář Witu by bezesporu obsadil jejich první stránky. Cynický humor mísený s čirým zoufalstvím, do toho soforický klavír s obligátním "How are you doing" na každém kroku (zpropadené britské zvyklosti, eh?) a silný kulturní zážitek i emocionální prožitek jsou zkrátka zaručeny. (01.08.2014)

"Zkroť pýchu, Smrti. Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš. Když všichni ti, jež za mrtvé už máš, nezemřou, na mnes´ krátká s kosou svou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast. A ty jí více dáš. Nejlepší nejdřív k sobě povoláš. Tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům štěstím posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami. Nás uspat opiem lze, čarami, líp než tvou ranou. Proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už Smrt, ty zemřeš, Smrti." Profesorka anglické literatury Vivien mockrát ukřižovala tento sonet Johna Donna na tabuli jako předmět odborné analýzy. Ošidnost jeho interpunkce a výklad abstraktních pojmů jako "metafyzický vtip" zavařil řadě jejích studentů hlavy a Vivien přinesl pověst chladné, necitelné jazykové puristky. Bez předchozích varování jí ale přišla dýchnout na záda Smrt osobně. Ano, je to další z mnoha filmů o rakovině. Je ale jiný než většina jeho předchůdců. Filosofovat o smrti v akademické rovině, s bezpečným odstupem vnějšího pozorovatele, je jistě snazší než přemítat o ní ve chvíli, kdy vám protne kosou vlastní útroby. Právě tak filmy o umírání většinou usilují spíše o to navodit v divácích pocity, jakými procházejí pozůstalí po blízké osobě, kdežto Vtip se snaží ukázat věc z první ruky; bez romantizování přiblížit prožitky pacienta. Vzdělaná, inteligentní a tak trochu povýšenecká vědkyně je náhle sama objektem zkoumání a analýz. Při vizitě se o ní mluví ve třetí osobě a zahrnuta všemi odbornými výrazy pro svůj stav, jakkoli pregnantními, by ocenila spíš trochu chlácholivé lidskosti. Vivien není vdaná, nemá děti, přátele, musí se se svým údělem vyrovnat sama. Nemajíc nikoho bližšího, obrací se přímo do kamery k publiku a snaží se věcně postihnout, čím prochází. Vtip byla původně divadelní hra, pravděpodobně monodrama, film je televizní a ano, je velmi upovídaný. Ale v žádném případě není nudný. Vivien mimo jiné říká "Vždycky jsem se slovy zacházela s respektem" a o filmu lze říci totéž, (nadstandardní český dabing z toho nevyjímaje). Emma Thompsonová je současně spoluautorkou scénáře a pravděpodobnou původkyní šibeničního humoru, kterým jsou monology Vivien protkány. Nejsem si jistý, zda je to účastí mé oblíbenkyně nebo objektivní kvalitou, ale kdybych měl jmenovat film, který člověka bez emocionálních ran pod pás smíří se smrtí, byl by to právě Vtip. 100% (25.04.2010)

Mrazivé ztvárnění osudu ženy, respektive jejího boje s rakovinou, téměř dokumentární formou krok za krokem a velmi reálně natočené. Nemocniční rutina, kdy se před váší postelí baví lékaři o vás, vašich symptomech, prognozách, bolesti a agonii se studenty, jako byste tam ani nebyli, je snad ještě horší, než znát pravdu o své nemoci. Jakpak se asi Emma Thompson v té roli musela cítit, zahrála ji totiž tak opravdově, až to bolelo. (13.03.2004)

Když jsem ten film kdysi viděla, dlouho jsem se vzpamatovávala. A kamarádka slibovala, že přestane zanedbávat kontroly na gyndě. S odstupem času a přibývajícími roky trochu nechápu, proč se dívat na něco tak bezvýchodného. Nedělám si iluze o tom, že to budu strašit věčně, vím, že pomalé umírání není nic moc, ale dívat se na to ještě ve filmu, to dneska fakt nemusím. Do oblíbených bych si ten film opravdu nedala. (03.10.2011)

Zajímalo by mě, jaká byla, jak vypadala a jak působila původní divadelní hra. U filmu oceňuji především to, co už někteří zmínili, a sice "netradiční pojetí", a sdělení, že v nemoci je každý sám - hlavní hrdinka byla jistým způsobem vždycky sama, ovšem se samotou, kterou prožívala v rámci filmu, se to srovnat nedá. Velkým kladem filmu je i měnící se pohled na Vivian. Zatímco zpočátku mi nebyla nijak sympatická, chvílemi mi přišla arogantní(hlavně v retrospektivních pasážích) a příliš jsem s ní necítila, s blížícím se koncem mě zavalila vlna soucitu, ale i sympatií (tento záměr tvůrcům vyšel, a ani mi tolik nevadí, že jsem se nechala "nachytat"). Dále na mě zapůsobily herecké výkony, scénář, dialogy a celkově neotřelý přístup. Dokonce ani dabovaná verze nesnížila mé hodnocení, což svědčí jak o síle a kvalitě filmu, tak o přijatelné kvalitě českého dabingu. Spoiler: E.Thompson nazve slovem sentimentální scénu, ve které konverzuje se sestrou a obě jedí zmrzlinu. Tato scéna je ale pouhým odvarem sentimentu, který se objeví ke konci, když za pacientkou přijde za celou dobu první a zároveň poslední návštěva. Přesto, vlivem ostatních výše zmíněných kvalit snímku, ani tato scéna nevyzněla lacině nebo prvoplánově, a snad jen trochu manipulativně, takže jsem měla co dělat, abych se udržela. (01.10.2013)