Diabolské ženy

Název možná odpovídá mínění některých individuí, což ovšem nijak nemění jeho zavádějící charakter – s ďáblem v tomto filmu koketují všichni. Mimo jiné tím dává najevo, že nevzniknul ve Spojených státech, kde by studioví mogulové těžko odkývli scénář tak nevybíravě reflektující mravní prohnilost navenek spořádaných občanů. Rouhačství obsažené v tom, jak se jedna z hrdinek, bývalá jeptiška, obrací k Bohu zády, muselo v padesátých letech přimět k pokřižování nejednoho tvrzeného křesťana. Dnes, přes pět dekád od své premiéry, již nejsou Les Diaboliques tak šokující a splňují spíše kritéria psychologického thrilleru než hororu, některé scény mají ale stále sílu měnit skupenství krve. Přinejmenším těch pár závěrečných minut. Henri-Georges Clouzot si od postav drží odstup, v detailech je zabírá pouze chce-li okamžik učinit napínavějším (telefon, nebožtík). Se stejnou věcností přistupuje k ústřednímu zločinu. V samozřejmosti jeho provedení je cosi, ano, ďábelského. Nejvíc diskutovanou asi navždy zůstane první zvrat (ten druhý, „Viděl jsem ji“, mne znepokojil ještě více). Neřekl bych, že zcela právem. Sice nás nutí zpětně přehodnocovat vztah k viděnému, zda-li jsme vážně viděli, co si myslíme (k čemuž nutí více scén), ale v některých ohledech je v přímém rozporu s tím, jak se zainteresované postavy chovaly doposud. 85% (18.08.2009)

Napätie sa šrubuje pomalinky, až do takmer neznesiteľne strhujúceho finále. Ale prečo to muselo byť tak naťahované a v mnohých častiach nevýrazné. To, že ide o thriller hodný svetovej slávy, je dokázané v mnohých publikáciách a v mnohých recenziách. Ako si to ale snímok zaslúžil, je pre mňa záhadou. (16.12.2015)

Staré černobílé filmy mám rád, ale nějak nechápu, proč je zrovna Les Diaboliques tak adorovaná záležitost. Jasně, má celkem atmosféru a herecky je zmáknutá perfektně, ale hrozně se vleče, příběh je velmi řídký, o pointě ani nemluvě. V zásadě je to jen takový zajímavý kriminální film, který s horrorem nemá společného vůbec nic. Snad nejzajímavější je absence hudby, která by snímku snad měla dodávat autentičnosti, ale pro šroubovaný příběh to bohužel moc nefunguje. Pro mě osobně značné zklamání. (23.07.2009)

"Nebuďte sami ďábly. Nepokazte to, co by si vaši přátelé mohli odnést z tohoto filmu. Neříkejte jim, co jste viděli," naléhá závěrečný titulek. No dobře. Tak tedy velmi obecně: Ďábelské ženy jsou klenot kriminálního dramatu; už proto, že svůj žánr v nečekané chvíli přesahují. O právech na zfilmování románu dvojice Boileau-Narcejac se traduje historka podobná situaci z filmu Jára Cimrman, ležící, spící ("Teď tu byl!") s Alfredem Hitchcockem v roli toho, kdo přišel pozdě. Umím si představit, jak by film vypadal v jeho režii. Věřím, že Hitchcock by například nedopustil, aby se mu postavy na začátku a na konci rozpovídaly jen proto, aby divákovi něco vysvětlily. Nepochybně by našel způsob, jak totéž prostě ukázat. Ale kdyby Ďábelské ženy natočil, zřejmě by nevzniklo Vertigo, které stejná dvojice napsala přímo pro něj v reakci na tuto epizodu. Ďábelské ženy, jak leží a běží, se obejdou bez srovnávání s Hitchcockem, i když je pravda, že když jeho filmy znáte a jste zvyklí uvažovat o podobných zápletkách určitým způsobem, "svážete volné konce" dřív, než si režisér Clouzot přeje. Historka o vraždě, plánované milenkou a manželkou budoucí oběti, je ale poutavá už ve svém průběhu, dost neobvyklá na to, aby vás neznudila a dost uvěřitelná, aby umožnila dívat se na ni očima spoluviníka a bez dechu se spolu s hříšnicemi bát prozrazení. A je perfektně zahraná. Zejména režisérova manželka, drobná Véra Clouzot, která hrála pouze ve třech filmech, mě zaujala natolik, že určitě vyhledám dva zbývající. 90% (20.08.2010)

Pomalé, jak svetr od babičky kousavé, podmanivé tempo ve filmu, který působí jako kdyby Hitchcock adaptoval povídku Edgara A. Poea. A možná historicky první oficiální odsouzení spoilerů ve filmu, jehož děj neradno popisovat, pročež se toho vyvaruji úplně. Co se celkových dojmů týče, můžu vám ale bez výčitek svědomí říct, že jsem viděl jeden z nejnapínavějších psychothrillerů vůbec. Pravda, tento, ve své době vrchol kinematografie, sice dnešního diváka maličko (pokud je schopen docenit i jiné filmy než Avengers), či pořádně (jestliže není) znudí svou první půlkou, která se možná až zbytečně táhne, ale přesto jde o nadčasový kousek, který ani po šedesáti letech neztratil téměř nic ze svého kouzla. (24.03.2016)