Diabolské ženy

Aj keď ide o slávny a oceňovaný (preceňovaný?) film, nemám najmenší problém ho považovať iba za mierne nadpriemernú kriminálku, ktorej dosť chýbala nielen hudba, ale aj atmosféra a nezachraňovali ju ani herecké výkony oboch predstaviteliek. Som rád, že som nevidel americký remake, ktorý je údajne o triedu horší. Nie som sklamaný, pretože sa na film dalo pozerať, ale očakávané nadšenie sa nedostavilo. (25.03.2019)

Sice si na tyhle prastarý filmy moc nepotrpim, ale od Clouzota jsem viděl už Mzdu strachu a ta se mi líbila hodně, tak jsem zkusil mrknout i na tohle. No zub času se na filmu podepsal. Po těch 60 letech to působí už trochu naivně a navíc je to dost zdlouhavý, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Potěšilo mě nečekaný rozuzlení. 60% (23.04.2014)

Jsou filmy, které žijí svým závěrem no a tento je jedním z nich. Závěr mě překvapil a ohromil, zároveň ve mě ale zanechal velký otazník (k tomu se ještě dostanu.) Nicméně jsem na konci zjistil, jak byl děj geniálně promyšlený a naprosto nepředvídatelný. Mám vždycky rád, když si film hraje s divákem jako kočka s myší. Přesně to dělají Ďábelské ženy a ta hra se jim vážně daří. Hra s divákem spočívá vtom jak tento film po celou jen tak oblbuje a až na konci řekne o, co v něm ve skutečnosti šlo , načež v poslední minutě zase oblbne a nechá v hlavě obrovský otazník. Tomu já panečku říkám hra s divákem a to přímo ukázková. U tohoto filmu si skutečně nemůžete být ničím jistí, ale to je právě dobře. Jen nezapomeňte, že každá sekunda zde má svůj význam a je dalším dílkem k té bezchybné oblbovací hře. Na první pohled ty nejhlušší místa jsou nakonec možná ty nejdůležitější. Jinak příjemný zážitek. Já nemohu dát jinak než pět. (12.05.2018)

Les Diaboliques sú pesimistickou a veľmi temnou adaptáciou, ktoré okrem naratívne plynúceho rámca zabŕdajú do všedných situácií, ktoré prenasledujú rozhádané a netolerantné manželské páry. Clouzotov rukopis je mrazivo prítomný, vstrebáva sa do tela a zabúdate, kde sa práve nachádzate. Svojou neobyčajnosťou a originalitou stojí takmer na rozmedzí poctivého remesla a dokonalosti. Videné aj v rámci polnočnej sekcie Cinematiku 2018. (26.01.2013)

Název možná odpovídá mínění některých individuí, což ovšem nijak nemění jeho zavádějící charakter – s ďáblem v tomto filmu koketují všichni. Mimo jiné tím dává najevo, že nevzniknul ve Spojených státech, kde by studioví mogulové těžko odkývli scénář tak nevybíravě reflektující mravní prohnilost navenek spořádaných občanů. Rouhačství obsažené v tom, jak se jedna z hrdinek, bývalá jeptiška, obrací k Bohu zády, muselo v padesátých letech přimět k pokřižování nejednoho tvrzeného křesťana. Dnes, přes pět dekád od své premiéry, již nejsou Les Diaboliques tak šokující a splňují spíše kritéria psychologického thrilleru než hororu, některé scény mají ale stále sílu měnit skupenství krve. Přinejmenším těch pár závěrečných minut. Henri-Georges Clouzot si od postav drží odstup, v detailech je zabírá pouze chce-li okamžik učinit napínavějším (telefon, nebožtík). Se stejnou věcností přistupuje k ústřednímu zločinu. V samozřejmosti jeho provedení je cosi, ano, ďábelského. Nejvíc diskutovanou asi navždy zůstane první zvrat (ten druhý, „Viděl jsem ji“, mne znepokojil ještě více). Neřekl bych, že zcela právem. Sice nás nutí zpětně přehodnocovat vztah k viděnému, zda-li jsme vážně viděli, co si myslíme (k čemuž nutí více scén), ale v některých ohledech je v přímém rozporu s tím, jak se zainteresované postavy chovaly doposud. 85% (18.08.2009)