Faces
Réžia:
John CassavetesScenár:
John CassavetesHrajú:
John Marley, Gena Rowlands, Lynn Carlin, Seymour Cassel, Val Avery, Dorothy Gulliver, Christina Crawford, Darlene Conley, Joanne Moore Jordan (viac)Obsahy(2)
Ocitáme se ve čtrnáctém roce manželství Richarda a Marii. Ani jeden z nich není spokojen s jejich současnou situací. Maria se po vzoru svých přátel rozhodne hledat romantické uspokojení někde jinde, zatímco Richard si platí prostitutku. Maria stráví jednu noc s hipíkem, ale cítí se stejně neuspokojena jako ve svém umírajícím manželství. Hluboký a velmi upřímný příběh zkoumá moderní zralé vztahy. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (32)
Virginie Wolfovej sa nebudem báť, ani keby mala aj spolu s manželom a milencami i milenkami naimplantované snímače obrazu v nastrelenom mikročipe. Možno také bude lupuscanisom očakávané pokračovanie analýzy rozpadu vzťahov: zábery, ktoré sa vzťahu dostanú konečne pod kožu! Cassavetes len švenkuje detaily xichtov, líc a očí. Dôvod, prečo sa manželstvá rozpadávajú je v zásade jeden (resp. dva): nuda a stereotyp. Vtipnosť, na začiatku vzťahu taká príťažlivá, sa stáva opakovanou rutinou. Vášnivý sex vyprchá do roka po svadbe. Do popredia sa dostanú problémy, frustrácie a fóbie, v úvode vzťahu potlačované. Namiesto zamilovaného haha ľahkonohého prekonania problémov, sú na programe dňa každodenné banality s jedlom a vypĺňaním spoločného voľna. Na čas to prebijú deti - ale aj tam sa dostaví rutina a problémy. Ostáva potreba sa vyrozprávať. Tá naráža na neochotu, túžbu ostať pubertiakom a tak. Tváre ukazujú zvratky slov, nezmyslov, hádky a avantúry. Nič povznášajúce. Rozumiem zámeru, ale umenie v tom nevidím. Vzťahová dráma, nakrútená neobyčajne. Nová forma pohľadu neprebila prízemnosť deja, teda toho, čo sa v 88,8% prípadov vzťahov deje. Dnes a denne. Nerozumiem pohrobkovi: aký optimistický koniec? Zapáliť si cígu? Asi hej. Ok, idem. ()
Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. ()
Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte. ()
Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] ()
První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. ()
Reklama