Tváře

(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. (01.06.2011)

Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. (31.08.2014)

První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. (21.08.2005)

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)

Kdo jiný se více hodí k zachycení drobnokresby života americké střední třídy, než americký režisér působivě využívající zoomu a detailů. Až díky kameře tak můžeme zblízka postřehnout, že tváře hrdinů jsou jen charakterové masky, zpod kterých v kradmých záblescích vysvítá beznaděj, marnost, hořkost. Smích, který je jen šklebem, kterým chceme jen o něčem přesvědčit ostatní a hlavně sebe. Stejně tak hledat vysvobození a zapomnění v zábavě je marné u lidí, kteří se již neumí bavit, a proto jejich večírky končí v kocovině falše. A tu chvíli uvědomění, že v naši pózu jsme neuvěřili ani my sami, že všechno je opravdu v p*deli, že namísto v luxusně vybaveném řadovém domě se nacházím na dně, tu chvíli kdy nediegetická hudba ustává (a Cassavetes se bez ní s klidem obejde), tu chvíli umí Cassavetes natočit jako nikdo jiný. (16.07.2014)