Tváře

(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. (01.06.2011)

O Johnovi Cassavetesovi som doteraz vedel iba to, že sa preslávil filmom Tiene a používa dokumentaristický prístup aj v hraných filmoch. Dnes už viem, že s jeho filmami budem mať asi problémy. Tváre som dokázal sústredene sledovať asi pol hodinu. Zmyslom hodnotenia tohto nezmyslu je korekcia neodôvodneného nadšenia doterajších 41 divákov a brzdenie neprimeraných očakávaní ich nasledovníkov. (03.04.2011)

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)

Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. (18.03.2011)

První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. (21.08.2005)