Tenet

Inception 2. Interstellar mi dokázal, že aj Nolan dokáže natočiť komplexný film, ktorý funguje v každom ohľade, ale pri Tenet zase predvádza presne svoj štandard, ako aj pri Dunkerk alebo práve Inception, čo je tentoraz kritika. Prvotriedne funguje audiovizuál, ten je skutočne priam dychberúci, nádherný obraz, špičková kamera a dokonalý strih, aký sa pri moderných veľkofilmoch objavuje len veľmi zriedka, celé to vyzerá takmer až fotorealisticky, vrátane špičkových efektov. Tu si dali všetci veľmi záležať a výsledok je vidieť. A rovnako funguje aj akcia, tu sa Nolan stále len zlepšuje. Ešte pred desiatimi rokmi ma akcia v jeho filmoch vôbec nezaujímala, točil ju príliš sterilne, ale odvtedy sa len zlepšuje a tu sú všetky tie súboje, prestrelky, naháňačky a explózie parádne. Finále ako z vojnového filmu si s radosťou pozriem ešte viackrát, ale moc nezaostávajú ani taký obrátený súboj alebo automobilová naháňačka. Vlastne každá dynamickejšia scéna je výborná, ešte aj taká plavba na jachtách je okulahodiaca. Absencia Zimmera tiež nakoniec nie je veľký problém, hudba síce samo o sebe zase tak dobrá nie je, ale v rámci filmu funguje perfektne. Ale tu už klady prakticky končia, zvyšok je už príliš rozporuplný. Hlavne ten príbeh. Nolan si opäť vybral netradičnú tému, ktorú sa snaží pojať netradičným spôsobom, tieto hry s časom na prvý pohľad vyzerajú parádne, ale nemôžem si pomôcť, mňa to jednoducho priebehom času pomaly prestávalo zaujímať. Scenár je poriadne prepracovaný, to sa mu uprieť nedá a nie som si istý, či som úplne všetkému pochopil, ale prišlo mi, že si to Nolan časom upravoval podľa toho, ako mu to práve vyhovovalo. Hlavne tá posledná tretina. Tempo je mimo tých dynamických scén dosť pomalé a dávkovanie nových informácií dosť sporadické, tak som sa už aj občas celkom nudil. Stále som dúfal, že príde nejaký zvrat, ktorý to celé dostane do inej roviny, alebo sa aspoň dozviem niečo viac o budúcnosti, ale nanešťastie sa film až do konca drží len ten sci-fi špionážnej roviny a tak na konci som sa nevedel zbaviť silnej pachuti, že som čakal podstatne viac. A rovnako sú na tom aj postavy. Herci sú schopní, skvelý je Robert Pattinson, ten tu s prehľadom vyniká, k tomu charizmatický záporák Kenneth Branagh, sympatická Elizabeth Debicky a ani ten John David Washington nie je zlý, aj keď na hlavného hrdinu takéhoto ambiciózneho veľkofilmu podľa mňa nemá, ale mňa tie postavy skoro vôbec nezaujímali a ich motivácie boli teda veľmi zle podané. Nikomu som neveril vôbec nič. To nemohla mať napríklad matka nejakú spoločnú scénu s vlastným synom, aby som jej trochu fandil v snahe získať ho pre seba? Tu som jej ani v tom necítil potrebu fandiť, keď som ich za tie dve a pol hodiny spolu prakticky nevidel. Jedine ten Pattinson pôsobí trochu živo, ostatní vôbec. Nolan točí väčšinou tak neuveriteľne chladne, že sa to prenesie aj na mňa a je mi úplne jedno, kto prežije a čo sa vlastne deje. Aj keď ide rovno o záchranu sveta. Takže Tenet rozhodne nie je film, ktorý by sa dal odpísať, kladov má dosť a rád si ho ešte pozriem, ale lepšie ho hodnotiť nemôžem, nudil som sa dosť často a keď ma nezaujíma, ako skončia hrdinovia a ani ten príbeh, je to dosť veľký problém. Ale určite sa oplatí vidieť v kine. 66% (02.09.2020) (menej) (viac)

Z Teneta jsem zmatený. Ne teda z jeho neusledovatelného děje, ale třeba z toho, jak jde tolik prostředků a nesporných kvalit tolika lidí vlepit do něčeho tak absurdního. Do filmu, který vyžaduje, abyste si vzali tužku a papír k popsání vztahu všech se všemi, ale zároveň spoléhá na naivní důvěřivost v těch nejbanálnějších interakcích, které budují drama logikou cimrmanovské divadelní hry. Když je boj za záchranu světa proti HORŠÍMU NEBEZPEČÍ NEŽ NUKLEÁRNÍ HOLOKAUST rváno na lidskou rovinu tím, že jediná ženská postava je emocionálně i fyzicky paralyzována, aby si ji mohli chlapi poponášet a mohla podléhat svým emocím a učit lidi (tedy muže) o síle tentokrát mateřské lásky - není to legrační jen při nějakém feministickém čtení, ale čistě svou nemotorností a deklamativností. V tom filmu je scéna, kdy muži dramaticky pronáší věty o tom, jak hrozící riziko zlikviduje všechny a všechno na planetě, aby se hrdinka připojila s dotazem "I mého syna?", která je všemi promptně ignorována, ale dramaticky během té věty zabručí pseudo-Zimmerova hudba. Což je úžasná ukázka (ne)schopnosti Christophera Nolana vložit do svého filmu lidské emoce, o což se bohužel nepřestává pokoušet. Nolanova neschopnost vyvolat pro mě jakýkoliv zájem o postavy je problematická primárně proto, že neustále vkládá scény, které tento zájem předpokládají. Já nepotřebuju film založený na empatii vůči postavám, ale Nolan chce, aby jeho filmy i takové byly. Každopádně nejsem ani tak zmatený ze zmatků v tom filmu, které považuju za záměrnou vrstvu a nevyvádí mě tedy z míry, že něčemu nerozumím. Jsem zmatený tím, že nevím, co by mě mělo pozvat ke vstupu a z čeho by měla pramenit moje potěcha z toho filmu. Přirovnal jsem to, uznávám, že s trochou jízlivosti,k sporťáku, co si muži v krizi středního věku hýčkají v garáži. Arbitrárně mu přikládají velkou váhu a jeho existence je pro ně naplňující a uklidňující, je do důkaz jejich statutu, vkusu a nadřazenosti. Ale kdo nesdílí náhodné přiřazení kvalit, ten se tomu směje - a to je můj případ. Já mám docela rád absurdní režijní exhibice a prvních pár minut mi ten film byl sympatický tím, jak v něm je všechno přes čáru a elementární logika je obětována zábavně nesmyslným, ale okázalým pitomostem, a tak to bylo fajn. Líbila se mi drzost filmu, který vyžaduje maximální soustředění a jeho fanoušci budou na každou výtku reagovat nesnesitelným "to je proto, žes to nepochopil", ale zároveň je započat větou "nesnaž se to pochopit, musíš to cítit", kterou zakrývá všechny lapsy ve funkčnosti toho, co se děje. Měl jsem dojem, že ten film dává sebereflektivně najevo, že ví, že estetika chytrosti je tu jenom ornamentální vrstva bez jakékoliv další hodnoty. Což by byl dobrý začátek. Jenže to nevydrželo. Asi i díky předvídatelnosti. Je to možná paradoxní výtka, ale po bitce v úložně je jasné, jaká bude pointa filmu, takže začíná být iritující, proč k tomu musí být tak doklopýtáno. A při nutnosti se tak maximálně soustředit a přitom neustále omlouvat pitomosti jak z béčkového akčňáku (žádný z heistů by nemohl vyjít, ignorována jsou základní bezpečnostní opatření - jeden z důvodů, proč je ten film tak nepřehledný, je ten, že když o něm přemýšlíte a snažíte se v tom udělat jasno, jak se film tváří, že vyžaduje, musíte zároveň počítat s tím, že v něm náhodné věci nemusí dávat ten nejjednodušší smysl a jakákoliv snaha tvořit si v hlavě mentální mapu je nemožná, když nemůžete vědět, jestli si najednou Nolan neřekl, že tahle zjevná samozřejmost se ho netýká) se to rychle omrzí. U Nolana se bere jaksi samozřejmě, že jeho filmy jsou chytřejší než divák a člověk má sklonit hlavu, pokud neviděl film pětkrát, a nestěžovat si. Já nechápu, proč by mělo být v tomhle konkrétním případě nejasné, kde hrdinové jsou a kdo jsou vlastně ti lidi, kteří na ně střílí, a nechápu, proč bych si měl pouštět film víckrát, abych to pochopil. A považuju za celkem drzý požadavek ze strany tohohle produktu, že bych za něj měl platit víckrát, a až pak směl říct, jestli se mi líbí nebo ne. Nevidím jediný důvod vygenerovaný dílem, proč by některé informace, které jsou nejasné, nejasné být měly. Tenet je prostě mix banality a překombinovanosti, k jehož ocenění nad rámec nepopiratelné technické opulence necítím žádnou potřebu. Můj komentář se asi bude vyvíjet, až se mi to trochu roztříbí. PS: Zimmerův fanoušek jsem nebyl nikdy, ale teda zlatý on - tohle fakt zní jako parodie na hudbu Hanse Zimmera z před deseti lety. Jediné horší než Zimmer je někdo, kdo je víc Zimmer než on. PPS: Kenneth Branagh slaps! Ale Nolanovi neodpustím, že nás ochudil o nejvíc awkward cestu z rodiného plachtění v historii. (24.08.2020) (menej) (viac)

TENET jsem viděl v plném sále a nikdo neměl roušku, a tak jsme všichni ještě větší kaskadéři než Tom Cruise. Níže několik poznámek po první projekci, protože jeden z nejlepších letošních filmů a jeden z nejlepších Nolanových si o to říká, byť z mé strany půjde spíš o metakritické polemiky s dosavadními projevy inverzní kognice laické a hlavně "odborné" obce. Z předpremiérových reakcí se přitom zdálo, že si snímek užijí výhradně neoformalisti, autisti a pozéři, což, přiznejme si, vyjde mnohdy nastejno. Po premiéře se zdá, že je to jeden z mála titulů, který názorově spojí strukturalisty a poststrukturalisty, když o strukturu (organizaci vyprávění, konstrukci světa příběhu, palindromické vztahování se míst a postav) jde v TENET především._____ Marketingová kampaň je založena na tom, že jde o velmi sofistikované dílo, které je k plnému pochopení nezbytné vidět několikrát, protože napoprvé tomu nebudete rozumět, můžete to leda prožít, jak zazní v jedné ze scén a jak nenápaditě opakují někteří. TENET není tak komunikativní jako POČÁTEK, který se osvětlováním fungování světa příběhu a principu vyprávění přimykal ke konvencím heistů. Důvod je, že se - v dominantní, horizontální linii - přiklání k agentským narativům (bondovská zápletka, impossible heisty, mannovské a bourneovské distribuování informací), které staví na zatajování informací, zužitkovaných o pár desítek až hodin později (např. červená "stužka" v úvodu, vybourané auto v první části honičky). Dílo je srozumitelné ne díky expozičním dialogům/monologům, ale jednak prostřednictvím a) velmi návodného stylu (práce s červenou a modrou barvou, ohlušujícím hudebním tématem a užitím disonantních a konsonantních tónů); b) vertikálních žánrových linií, protože do dominantně agentské žánrovky vstupuje tu heist, tam válečná akce._____ I proto je nesmyslné si stěžovat na hudbu, případně ji ignorantsky a bez jakéhokoliv základního citu pro kompozice spojovat s tou Zimmerovou. Zimmer není manýrista, vždy v rámci svého experimentování vycházel od postav (různé motivy pro řadu postav v batmanovské trilogii, téma pozemského a něčeho přesahujícího díky kostelní hudbě ve vesmírné sci-fi, pastišové dovádění s různými hudebními tradicemi v různých dílech ve snovém lupičském bijáku o tvorbě děl s katarzním účinkem). Oproti tomu Ludwig Göransson uzpůsobuje hudbu ústřednímu ozvláštňujícími principu - inverzi - a činí ho díky tomu srozumitelnějším. Střetávají se konsonantní, spojené s tady a teď, a disonantní, spojené s budoucností, tóny (respektive začínají v různou chvíli, a tak nedochází k souzvuku - harmonii, sladění). Po jistém zvratu jsou ty disonantní přehrány pozpátku a dřívější motivy se rozvedou do plnohodnotného tématu, jak do sebe vše postupně zapadá. Výrazným prvkem je přitom zapojení vždy různých zvukových efektů ze světa příběhu do hudebních kompozic pro každou inverzní sekvenci - a gradování těchto prvků pro vytvoření zdání tradičnější kompozice (zatímco na pozadí se pracuje se střetem konsonantních a disonantních tónů). Výše napsané neznamená, že Göransson by byl manýrista, ale že soundtrack k TENET je zcela jinak složen, experimentuje zcela jinak, než jak tomu je u Zimmera. Hlavně umožňuje při vším tom avantgardním dovádění i narativní porozumění._____ Avantgardní jsem nepoužil v předchozí větě náhodou, protože co Nolan dlouhodobě dělá, je spojení (post)klasického vyprávění (filmy-skládačky, filmy-myšlenkové hry, filmy-rozprostřené do více médií) s postupy avantgardy. Není to žádné velikášství, jako tomu bylo u Leana, u kterého se v některých jeho snímcích pro samotnou epiku ztrácely postavy. Není to ani žádné vztahování se ke Kubrickovi, s nímž má společnou leda žánrovou rozmanitost filmografie, protože Kubrick se vztahoval k arthousu navozujícího určité stavy (tripové sekvence ve sci-fi, lucidní snění v labutí písni). Nolan naopak po jednom heistu, ve kterém dokázal, jak má rád na avantgardně parametry, a po jednom válečném bijáku, ve kterém ukázal, jak má rád sovětské montážníky, dokazuje příklon k found footage, které zpředmětňují samotnou filmovou matérii, dílo jako konstruk, jeho percepci. TENET je metafikce o různých možnostech konstrukce fikce a odlišných způsobech míry vědění a porozumění této. Bezejmenný protagonista je Protagonista (s velkým P), protože není primárně psychologicky prokreslenou a vyvíjející se postavou, na níž se má publikum napojit a prožívat emoce odvislé od jejích reakcí, ale dílkem ve skládačce metafikce o záchraně světa příběhu, možných světech příběhu, obrácené kauzalitě, narativních palindomech a žánrových paradoxech. (27.08.2020) (menej) (viac)