Fanny a Alexander

Fanny a Alexandr. Nejrozmáchlejší snímek geniálního seveřana Ingmara Bergmana. Ten na nás hrál doposud „divadla dvou, tří, čtyř herců“, v nichž se zabýval především pozoruhodnými duševními problémy ženských představitelek (Mlčení, Persona, Jako v zrcadle, Šepoty a výkřiky). Snímky měly značně divadelní ráz, často se děj odehrával jen v několika místnostech (Scény z manželského života) a byly založeny na výborně napsaných mrazivých dialozích, přičemž Bergman projevoval výrazný vypravěčský talent, neustále diváka překvapoval svou nápaditostí a vizuální dokonalostí. Fanny a Alexandr je film poněkud jiný, autobiografičtější. Autor zde vyznává lásku k divadlu a umění vůbec. Shrnuje všechny své vzpomínky, události a tradice, je to taková otevřená nostalgie. Divák tedy film zcela docení až tehdy, je-li ve věku, kdy už něco podobného zažil, protože snímek „zprostředkovává“ vzpomínkám vyplutí na povrch. Copak se vám nikdy ve snech nezjevoval blízký člověk, který nedávno zemřel? Neříkali jste si, že to není možné, a z dálky jste jej poznávali v cizích lidech? To vše zde naleznete. Úspěch a radost po poslední zimní odehrané hře, následný rozpad rodiny, odcizení, nepřijetí nových norem... Bergman nikam nespěchá, více než roční příběh vypráví pomalu, jasně definuje postavy a vztahy, a přestože je na ně nahlíženo z pohledu dětí, nijak zvlášť je „nedeformuje“. Herci jsou obsazeni s typovou pečlivostí a navíc všichni odvádějí výbornou práci (proslov majitele divadla na konci roku o jejich „malém světě“). Precizní kamera může mezi nimi jen tak bloudit a pochytávat jejich těžký umělecký, ale pestře vztahově rodinný život. Věřte, že s každým dalším zhlédnutím (a přibývajícími léty) se vám bude Fanny a Alexandr líbit víc a víc. Na takový finiš kariéry nemohl snad ani sám Bergman na začátku pomýšlet. Všemi svými předešlými filmy dozrával a mnoho úsilí, které vložil do tohoto ohromného opusu, se mu rozhodně vyplatilo. (03.07.2006)

Posledný Bergmanov veľký film je silnou rodinnou ságou s množstvom postáv a drobných zápletiek. Tu je práve kameň úrazu tohto filmu, lebo príliš dbá na rodinnú atmosféru v uvodnej hodine a v závere, a zbytočne rozptyluje diváka prílišnou popisnosťou. Samotná dejová linka venovaná Alexandrovi a jeho sestre je naopak posobivá a veľmi silná. (06.01.2017)

Uz som sa bal, ze si u Bergmana nenajdem v jeho filmografii ani jeden film, ktory by ma jednoducho bavil a zdal sa mi byt jednoduchy a hlavne nie nudny. Ci uz to bola SIEDMA PECAT alebo LESNE JAHODY, obe z roku 1957 alebo aj psychologicka PERSONA (1966), ktora ma bavila o trosku viac, ale ani jeden film ma nezaujal az tak ako FANNY A ALEXANDER. Je pravda, ze pri 180 minutovej verzii sa mi zdala byt prva polhodinka trosku zdlhava, (bolo treba spoznat postavy), ale zvysok filmu na to, aky bol dlhy mi ubehol ako po masle a take mile prekvapenie som od Bergmana naozaj necakal. Proste ma to bavilo. Vidiet ako sa zivot po smrti otca a manzela moze zmenit rodine na nocnu moru nie je nic prijemne, ale o to zaujimavy bol tento film, ktory sice vyhral az 4 Oscary, ale okrem toho bol nominovany aj v kategorii najlepsia rezia, avsak väcsie stastie mal v roku 1983 reziser James L. Brooks za romanticku dramu CENA ZA NEZNOST (1983). ________ Pernilla Allwin - (Fanny Ekdahl) +++ Bertil Guve - (Alexander Ekdahl) +++ Börje Ahlstedt - (Carl Ekdahl) +++ Allan Edwall - (Oscar Ekdahl) +++ Ewa Fröling - (Emilie Ekdahl) +++ Jarl Kulle - (Gustav Adolf Ekdahl) +++ Jan Malmsjö - (Biskup Edward Vergerus) +++ Hudba: Daniel Bell +++ (28.12.2010)

Z mojí dosavadní zkušenosti vyplývá, že zralou Bergmanovu tvorbu lze rozdělit do jakýchsi tří skupin: filmy rodové (např. Podzimní sonáta), filmy o lidském údělu (Sedmá pečeť) a výrazné experimenty (Persona). Fanny a Alexander pro mě spadá do oné první škatulky, která mi přijde nejméně zajímavá. První dvě třetiny filmu jsou věnované pomalému odvíjení rodové ságy a z mého pohledu by tuto část mohl autor výrazné zkrátit, protože jde vlastně o expozici pro závěrečný kontemplativní part, který je naopak možná tím nejsilnějším, co jsem z Bergmana viděl. Právě tahle nevyrovnanost mi brání hodnotit film jako celek lépe. (05.08.2018)

Nie svet podobenstiev, alegórií a intelektuálneho oparu zo zahmlených zmyslov, ale realistická epická sága rodiny Ekdahlovcov s oparom autobiografickým a až teraz s prídavkom priamočiarych surreálnych motívov a fantastiky. Boh prehovoril a tento zostrih by mohol byť božou tvárou, tak nadľudsky je dokonalý. Kukám, že existuje 5- hodinová tv verzia. Absolútne ma neláka, a šípim, že by som ju ani neuniesla, pritom vôbec Bergmana neupodozrievam z nezáživnosti, hej, len ako píšem, tomuto zostrihu nič nechýba a holt si nepredstavím, čo viac mi môže ponúknuť ten druhý..... Každé slovo má zmysel, každý pohľad či výraz tváre, každý obraz. Je jedno, koľko priestoru venuje tej-ktorej postave, každý moment zúžitkuje a majstrovsky vystihne charakter, otvára nám dvere do „malého ekdahlovského sveta“, vieme o nich všetko potrebné, až v tom našom ožívajú. Áno, to, čo Bergman podáva, je tak kus úprimného, zdravo ironického, nevypočítateľného života... života i ako miesta, kde prebývajú všemožné masky, a my sa s tým proste musíme zmieriť. Bergmanova láska k divadlu a osobná viera z Fanny a Alexandra priam prýšti. Všimla som si nejaké výčitky k záverečnej polhodine, podľa mňa vynikajúca. A záver, ten ma naplnil. Nechýba realistické vytriezvenie, ale všetko je bezvýznamné, i samo poznanie skutočnosti, jediné, čo je relevantné a čo dáva zmysel, je PRÍTOMNOSŤ. Po prvej tretine, kedy som sa s rodokmeňom a prostredím musela zžiť, už zážitok iba mohutnel a mohutnel a... Opojenie z detailov, dialógov a atmosféry prekvitá do rozpuku až pri druhej projekcii. A po druhej projekcii viem, že bude nasledovať trojka a teším sa ako malá, ako sa zamknem v izbe a s Bergmanom to opäť roztočíme:). Takto ja nazývam tvorivé a umelecké majstrovstvo. Veľkolepé zavŕšenie veľkej dvojice Bergman-Nykvist. (04.12.2008)