Fanny a Alexander

Zhlédnout Fanny a Alexandra není jako dívat se na běžný film, spíše to připomíná čtení románu. Na jeden zátah je to zbytečně náročné, ale návraty při správných náladách přivodí lahodný zážitek. Přestože Bergmanova životní zpověď postrádá překvapivé či gradační momenty (a je proto těžká na soustředěné vnímání), jedná se o poutavé vyprávění s úžasnými hereckými výkony a přenádhernými dialogy. (10.11.2006)

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat! (22.02.2004)

Z mojí dosavadní zkušenosti vyplývá, že zralou Bergmanovu tvorbu lze rozdělit do jakýchsi tří skupin: filmy rodové (např. Podzimní sonáta), filmy o lidském údělu (Sedmá pečeť) a výrazné experimenty (Persona). Fanny a Alexander pro mě spadá do oné první škatulky, která mi přijde nejméně zajímavá. První dvě třetiny filmu jsou věnované pomalému odvíjení rodové ságy a z mého pohledu by tuto část mohl autor výrazné zkrátit, protože jde vlastně o expozici pro závěrečný kontemplativní part, který je naopak možná tím nejsilnějším, co jsem z Bergmana viděl. Právě tahle nevyrovnanost mi brání hodnotit film jako celek lépe. (05.08.2018)

První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra (18.07.2018)

Dětskýma očima jeden z nejkrutějších filmů. Jestli mi tady distributor tvrdí něco o režisérově vrcholné pozitivní energii a humorizování lidských osudů, musím ho nařknout že snad u sledování filmu poslouchal vánoční koledy a nahříval griotku. Jediným tématem je smrt, na kterou různé charaktery nahlížejí odlišně. Její frustrativnost je pohledem dětí vystupňována do všudypřítomného strachu z neznáma. A k tomuto hledisku mě myslím opravňuje sám titul filmu. Zrodila-li se tahle "freska" opravdu z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, vidím pak spojení fantazie a depresivnosti jako přirozený pocit. Vysoké hodnocení si autor zasluhuje právem, nikoliv však za nelidský syžet, ale za umění jej nemilosrdně lidsky vyjevit. (10.10.2012)