Fanny a Alexander

Monumentálne dielo, nádherná rodinná freska priblížená divákovi detskými očami. Navyše v mne milej dobe počiatku 20. st., doplnenej o nádhernú výpravu a výborné herecké výkony. Jediné čoho ľutujem je, že tu nehrali Bergmanovi dvorní herci - Max von Sydow a Liv Ullmann, pánečku, to by bola jazda... Keď rodina drží pokope tak zdolá takmer každú prekážku, veru, to sa javí ako dôležité. Trochu smutným je však fakt, že človek zistí čo má až keď to nadobro stratí, tak ako keď napríklad Alexander stratil svojho láskavého otca. Po jeho smrti sa pre rodinu všetko zmení a nastávajú krušné časy, ktoré má na svedomí bigotný a autoritatívny otčim - protestantský kňaz i s jeho matkou a sestrou, kde evidentne ani jeden z nich nemá všetkých päť pohromade. Ten prechod z radostného a bezstarostného detského obdobia do tohto smutného bol naozaj pôsobivý. Záver zase so sebou prináša ďalšiu peknú myšlienku a síce, že nech robíme čo robíme, svojej minulosti sa len tak ľahko nezbavíme, ak vôbec. Inak bolo by celkom zaujímavé vedieť do akej miery poňal režisér tento film ako autobiografický, pretože je známe, že aj I. Bergman vyrastal v krajne bigotnom prostredí a pod patronátom prísneho otca, ktorý bol tiež farárom. Film síce nerozoberá problémy ani postavy až do morku kostí ako to je v iných Bergmanových dielach, no zato sa mi zdal asi najkomplexnejší - je tu z každého rožku trošku a spolu to tvorí nádhernú, ucelenú fresku.85/100 Videné v rámci - 5x5 tour : Po stopách režisérov. (09.06.2016)

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa. (24.10.2007)

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)

Já se tohoto filmu bál jak čert kříže, dlouhodobě nemám příliš rád interiérovky a tady to je teda super porce interiéru. Dal jsem si to na dvě části, protože jinak bych už zřejmě nežil. Neskutečná nuda a je mě úplně jedno, že jsem asi jedinej na csfd, kdo tomuhle dá málo hvězd, ale mě to prostě nebavilo. Příliš postav, nešikovný střih, mraky dialogů. Uznávám skvělý herecký výkony i práci režie, ale představa, že bych se musel koukat na pětihodinovou verzi o této rodině mě děsí víc než terorismus. (26.12.2018)

Každý, kdo dá tomuhle super filmu méně, než 4 hvězdy je tuplovaný idiot a měl by se dál dívat jen na komedie s Fantozzim nebo večerníčky s Hurvínkem. Vrcholem všeho je cosi jménem Othello: "...když to srovnám s tim víletem na Kokořín...." To se jen tak nevidí, něco takového. Vrať se zpět do školy, pitomče a nauč se nejdřív česky, než se pustíš do kritik něčeho, čemu nemůžeš rozumět! (03.01.2008)