Fanny a Alexander

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Můj první Bergman, kterého jsem viděl jako dospívající. A hned mne genialitou mnoha scén dostal. Hořící svíce i planoucí prdy, létající peří a smyslnost. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=IkszXVEUHco (26.11.2010)

Před chvílí jsem vyšel z Bergmanova malého světa, z toho jeviště plného lidí, nosících různé masky... a stále těžko hledám slova. Fanny a Alexandr je geniální film. To říkám se vší jistotou. Geniální proto, že se v něm zrcadlí velký svět. V té kolosální a rozmáchlé epopeji jedné švédské rodiny se vyjevují hluboce filozofické otázky směřující k samé podstatě toho, kým jsme. Pravda a lež. Láska a nenávist. Víra a pochyby. Realita a fantazie. Bergman divákovi otázky neklade. Nechává je "dít se" před jeho očima. A divák se musí ptát. A divák musí hledat odpovědi. Princip vlastní evropské kinematografii: ptát se, ne tupě čumět a nechat se bavit. Tenhle film vyžaduje pozorného diváka, který umí číst mezi řádky, hledat, zaujímat názor. Kolikrát se slovo a obraz rozebíhají a postavy vyprávějí příběhy. A jste to vy, kdo si je musí tvořit pomocí fantazie, Bergman vám jen dá impulz a otevře prostor pro imaginaci. Fanny a Alexandr je skutečně mistrův opus magni. Zračí se v něm rozjitřená mystika, zobrazovaná explicitně, fyzicky; hluboká psychologie, která dělá z každé postavy komplexní vesmír a jemný humor (felliniovsky laskavý a obyčejný). Nemyslím si, že tenhle snímek je idylizující a hymnický, naopak, pod všemi oslavnými tóny jako podzemní řeka protéká proud tragiky. Vina, která nás provází a zjevuje se tehdy, když ji nejméně čekáme. Čas, který nezastavíme a který se nám připomíná zvukem hodin. Všudypřítomné jizvy, které jsou daní za naše skutky. Ani Alexandr ve strhujícím magickém splynutí s podivuhodným Izmailem neodolá nenávisti, která ho poznamená... A přece – veškerou naději vkládá Bergman do nově zrozeného života. A také do tvůrčí fantazie, která – ať už tragická, nebo humorná – dokáže přetvářet svět... Bergmanův filmový svět je zázračným světem dítěte, kde věci vyzařují náladu okamžiku, dějí se tím nejobyčejnějším, a přece nejpodivuhodnějším způsobem... a snad proto je jejich kontrast s chladným, zlým a racionalizovaným světem dospělých (ztělesněný biskupem Edvardem Vergerusem) tak drsný a bolestivě příkrý. Fanny a Alexandr je svět ve filmu, oživený výsek jiné reality, kam můžete zapadnout, ale nemusíte. Pro mne je to svět, ve kterém nacházím vše, co dělá film mocným médiem a především – UMĚNÍM! Lidičky, běžte na to a ověřte si, zda se ještě (po všech těch kolosálních velkoprodukcích dovedete na film více než jen dívat! (22.02.2004)

Intimně laděný výlet do švédské měšťanské společnosti počátku 20. století, kde Bergman promítl do filmu své vzpomínky na dětství mísené s jeho mimořádnou představivostí. Natáčel snímek už jako zralý a vlastními neúspěchy poučený tvůrce, kterému záleží na přijetí díla širší veřejností. Některé starší práce sice přiváděly do extáze uměleckou kritiku, ale pro diváky byly na samé hranici únosnosti. Režisér se vzdal tvrdě pesimistického pohledu na svět a i když ani tady se nevyhýbá tématu smrti a ztráty blízkého člověka, převažuje optimismus a závěrečná rodinná oslava končí zcela idilicky. Příběh se dá považovat za konfrontaci myšlení a hodnot svobodomyslné měšťanské vyšší střední vrstvy s protestantskou nersnášenlivou bigotností. Střetnutí mezi biskupem a malým Alexandrem se dají považovat za souboj modernity se zbytky středověkého myšlení. Lásku k divadlu (Bergman se považoval mnohem víc za divadelníka než za filmaře) vložil do scén z prosředí rodinného divadla, které bezprostředně souvisí s dějem a kde maminka malého hrdiny působí jako herečka a otec je divadelním ředitelem. Nikoliv náhodou umírá Alexandrův tatínek právě na jevišti... Filmu vévodí výborné herecké výkony - Bergman jednak díky svému postavení mohl pracovat s těmi nejlepšími švédskými herci, jednak si řadu herců sám vychoval a ti dobře věděli, co po nich šéf chce. Výborná kamera, pečlivě volené kostýmy a dekorace. Z mého pohledu nejlepší Bergmanův film, celkový dojem 95 %. Vůbec nejlepší jsou scény pobytu Alexandra v domě židovského obchodníka, kde se exotičnost prostředí prolnula s dětskou fantazií a vytvořila surrealistickou atmosféru. (03.08.2008)

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky). (30.05.2009)

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)