Vzbura vo väznici Carandiru

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Občas se nějaký film se surovostí krapet přežene, což je přesný případ ve věznici Carandiru. Nekouká se na to všecko hezky, ale jsou to fakta, které se prostě musí vidět, aby se humbuk kolem nich pochopil. Všiml jsem si, že Brazilci rádi točí filmy o nich, o jejich negativech, ukazují jejich zemi takovou jaká asi skutečně je...její druhá stránka. Vzpoura ve věznici Carandiru je vysloveně syrový pohled na svět. (18.07.2008)

Film dokumentující vzpouru v Brazilském vězení Carandiru. Celý film je spíše pospojování epizodek představující jednotlivé trestance a spojující linka soucitného doktora nefunguje. Díky jednostrannému pohledu jsou zločinci vykresleni jen jako oběti jejich okolí a policejní masakr ve filmu vypadá tak, že zabili bezdůvodně aspoň 90% vězňů (fakt: zabito 111 z cca 7500). Opravdu zklamání. Film je možno brát spíše jako agitku za kondomy, transexuály a chudáčky trestance ve věznicích. (24.09.2007)

Kvalitná sonda do života väzňov v najväčšej väznici v Brazílii. Realita trčí z každého záberu, reálnejší bude už asi len pobyt v samotnej väznici. Film je popretkávaný zaujímavými minipríbehmi väzňov, ktorí svoje osudy rozprávajú novému doktorovi. Distribútor urobil s chybným prekladom dosť veľký podvod na divákoch, ktorí si myslia, že film je o vzbure. Tá zaberie iba posledných 15 min, ale stoja za to. Napriek tomu sa nudiť nebudete.80%. (11.02.2009)

Ale kedže! Carandiru sa s Mestom bohov nedá merať. Dlho som sa nedokázal zbaviť pocitu, že pozerám propagandistický film, cieľom ktorého je osveta medzi nevzdelanými masami, náchylnými na zločin. Je jasné, že z človeka, ktorý sa narodil vo favele, vyrastie kriminálnik s väčšou pravdepodobnosťou, ako z dieťaťa z vilovej štvrte. Trojica zahalených väzňov s kapucňami na hlavách sleduje lekára až k vchodovej bráne. Nakoniec sa ho jeden z nich nečakane spýta: "Doktor a vrátite sa ešte?" Skrátka, s realitou to má len málo spoločné. Carandiru ukazuje väzenie ako miesto skutočnej prevýchovy, a to je skôr idealizácia. Nový lekár si získa dôveru väzňov, a tí sa mu ochotne spovedajú, s nadhľadom prehodnocujú svoje životy, dokážu prijať sebareflexiu atď. Na neuverenie veľa zrelosti, smútku a sentimentu... Tieto vylevy trvajú 1 h. 50 min. a potom príde vzbura, v ktorej padne za obeť vyše sto väzňov. Ak bolo zámerom tvorcov vytvoriť súcit s väzňami, tak išlo o veľmi priehľadný ťah. To podstatné bolo napokon aj tak dopovedané v záverečných titulkoch. (12.08.2011)