Vzbura vo väznici Carandiru

Být ve vězení neni žádná sranda, ale každý jeho obyvatel si musí uvědomit, že na tom má svůj podíl. Tenhle film se víc než oné vzpouře z roku 1992 věnuje životním příběhům některých muklů, jejich osudu, tomu, jak se do basy vůbec dostali, kdo jsou ti, kdo na ně čeká venku a jak se chovají sami k sobě. Většina se stísněnmu prostředí dokáže přizpůsobit a vytvoří si takovou hodně zvláštní "rodinu". A to je to hlavní, čím se "Carandiru" zabývá. Proč se vězni vzbouřili mi z děje nebylo vůbec jasné - ano, ve věznici byl dvojnásobek lidí než byla její kapacita, podmínky mizerné, ale v důsledku vyznělo soužití jejích obyvatel skoro idylicky a děj vzhledem k jednotlivým životním příběhům docela povídkově. Není to ve výsledku vůbec marné, ale závěr pak vlastně nemá opodstatnění a náležitou naléhavost. Nic to ale nemění na tom, že jde o hodně zajímavý a zajímavě zpracovaný (kamera, hudba, střih) počin, který ani chvíli nenudí. (21.07.2007)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)

Telenovela, ktorá miestami prechádza do (stupídneho) sitcomu a snaží sa nám nahovoriť, že juhoamerické väznice sú plné správnych chlapíkov, ktorých ku zločinom donútila spoločnosť a ich obete si tú guľku (nož medzi rebrá, drôt na krk...) vlastne zaslúžili. Film vykrikuje do sveta, že je nakrútený podľa skutočného príbehu, ale niečo tak odtrhnuté od reality som už dávno nevidel. A vôbec... neznášam tieto "angažované shity": Tvárime sa, že chceme spasiť svet a o niečom vážne vypovedať, ale výrazové prostriedky máme na úrovni treťotriednych televíznych šuplikantov (jeden príklad za všetky: limonáda Hotel Rwanda...). (10.10.2008)

Reziser Hektor Babenko mi sice vela nehovori, ale toto je spolu so Shawshankom jeden z najlepsich filmov, ake sa o basach vobec daju natocit. Nenapisal som, ze je to jeden z najlepsich filmov, kinematografie, ne, ne - tam vladne Obcan Kane. No ale... ciry masaker! Perfektne je vykreslenie brazilskej vaznice, prostredie je drsne, spinave, dialogy naprosto perfektne, nemam slov . 100 % (18.07.2017)

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)