Hovor s ňou

Zpočátku vypadalo mé první setkání s Almodóvarem hodně špatně a já skrz tu uspávací poetiku a psychologii odhadoval, jestli bude režisér ždímat emoce tím či oním směrem a jestli zvolí nějaký obligátní konec "a" či "b". Naštěstí jsem se mýlil a závěr filmu zcela obrátil i jeho účinek. Nadsázka mi k režisérovi sedne mnohem víc. (08.09.2005)

Rozervaná objetí, režisérův nejnovější počin, byl zároven mým prvním z jeho tvorby a hodně mě zklamal. Téměř po všech stránkách. Jako druhý jsem si tedy vybral jeden z jeho nejznámějších filmů. A učinil jsem velice dobře. Nenapodobitelným stylem komponovaná mozaika navzájem propojených osudů, která funguje, at už ji seskládáte jakkoliv. Scénář je skutečně výtečný a i sám Almodóvar musel mít pořádný bolehlav, než jej vymyslel. Po spletitých linkách neobyčejného příběhu hraje nádherná hudba a i přesto, že na čistých pět hvězdiček to není, scéna se španělským hudebníkem, disponujícím neuvěřitelně tesklivým hlasem, se zasluhuje o plný počet. (01.03.2010)

Den před tímto filmem jsem viděl snímek Muž bez minulosti jiné evropské režisérské veličiny, Akiho Kaurismäkiho. Kdybych mohl srovnávací výsledek obou snímků převést do boxerské roviny, tak bych prohlásil, že Almodóvar vyhrál vysoko na body. Každý film je sice trochu na jiné téma, ale výsledné zpracování a herecké výkony, jakožto i další atributy, podle nichž se dá rozeznat dobré dílo od špatného tady hovoří jasnou řečí pro španělského klasika. Jeho drama je podané výrazně srozumitelnější formou a diváka dovede k "cíli" bez nějakých pokusů o "intelektuální znásilnění", což se o Kaurismäkiho filmech tak jednoznačně říci nedá. Almodóvarovy snímky obecně sice diváka donutí k zamyšlení, ale bude to opravdu jen zamyšlení a nikoliv "zavaření mozkových závitů" od ustavičného dumání nad tím, "co tím chtěl básník říci". Zkrátka, na jeho díla se lze dívat i bez vystudování psychologie, filozofie a všech blízce či vzdáleně příbuzných oborů, což se o dílech jiných evropských režisérů vždy říci nedá. (31.05.2005)

Po štyroch videných filmoch od Almodóvara môžem konečne s čistým svedomím vyhlásiť, že jeho režisérsky štýl a telenovelské zápletky sú odo mňa na míle vzdialené. Jeho postavy, hoci sú psychologicky vycibrené, ma nevedia emocionálne rozkolísať, dejové zvraty mi pripomínajú mexické mydlové opery. Almodóvar siaha k hlbokým témam, snaží sa zaujať zmysluplným scenárom, ale stále mám pocit, že len pláva po povrchu a žiadneho vzrušujúceho vyvrcholenia sa nikdy nedočkám. Možno je to spôsobené príliš odosobneným režisérskym prístupom alebo jeho "vznešenému umeniu" jednoducho nerozumiem. Ak je pre mňa nejaký režisér v rámci španielskej kinematografie ukážkovým, tak je to Iňarritu - jeho príbehy sú preniknuté citom a tvorí postavy, ktoré dojímajú skrz ich nekonečné utrpenie a bolesť a nútia ma s nimi všetko naplno prežívať. Na Almodóvara som ešte psychicky nevyzrela a pravdupovediac, ani po tom netúžim. (27.10.2011)

Docela originálně se rozvíjející zápletka a celkově nápaditý a velice jemně zrežírovaný film, který dokáže rozpoutat diskuse na téma mezilidských vztahů i lidství samotného. Jen se mi zdá, že po první polovině pestrosti trošku ubyde a ukáže se, že ke správnému zážitku je nutný aktivní zájem diváka o danou tematiku... 7/10 (16.11.2015)