O slavnosti a hostech

Depresivní podobenství, které ukazuje, jak skupina lidí zlých manipuluje ostatními lidmi. Pomáhá jim v tom skutečnost, že ti, co se nechávají manipulovat, nejsou zakořenění v pravdě, mají "jiné" svědomí, nebo jsou prostě hloupí a k základním morálním otázkám lhostejní. Tím se stávají spojenci a napomahači teroru, aniž si to uvědomují. Schéma typické pro všechny totalitní režimy, ale setkáváme se s ním i v demokracii (kde ovšem následky odmítnutí „plavat s proudem“ nemusejí být vždy tak kruté, jako v totalitě). Tendenci k něčemu podobnému můžeme zaznamenat v lidské společnosti ve všech obdobích. Film bych charakterizoval jako ukázku tvorby, jejímž hlavním znakem je (židovsko-kafkovská) beznaděj, úzkost a bezvýchodnost. (04.02.2008)

Absurdní drama. Začíná to pozváním na oslavu a štvanicí končí. Rafinovaná alegorie ukrytá mezi řádky. Začíná to projevem servility k autoritě a latentním, o to však účinnějším a výkonnějším, organicismem končí. Dialogy jsou tak prázdné a přitom se toho tolik snaží říct. K tomu výborně sedí typizace hlavních postav, které pod tlakem okolností přijímají své nové role a učí se nová pravidla. Prázdná židle zde přece zůstat nemůže. Všichni za jednoho, jeden za všechny. (16.08.2010)

Nebojím se říct geniální parafráze, v níž se musel dobový režim vidět jako v zrcadle. Malá skupina lidí představuje poměrně dobrý obraz společnosti, kde se drobná neposlušnost a odchylka od normy trestá a pod maskou vlídnosti "hostitele" se skrývá dobře nabroušený břit. Němec předběhl svoji dobu a ukázal budoucí normalizaci v tom nejhorším, co pro člověka skýtala. Úplné potlačení osobnosti, rozpad všeobecných lidských hodnot a tlak okolí na přizpůsobení se stádu. (11.03.2011)

Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým. (31.08.2021)

Eh... s Kafkovskou absurdností nejde nesouhlasit a nejde ji nevidět, občas mi to navíc připomínalo Lynche (to ten geniální Klusák, pozdějc i v tandemu s Vykočilem)... ale celkově tomu prostě nemůžu dát víc než ty tři hvězdy. Formu alegorie i podobenství samozřejmě chápu a nemám s ní problém (bez mučení ale přiznávám, že mi tam toho stejně muselo uniknout víc, než co jsem zvládnul zpracovat), problém ale mám s tím, že jsem si to neuměl nějak konkrétně uchopit a tak jsem vlastně celou dobu pořádně nevěděl, na co přesně že se to koukám. Celý je to na takovym zvláštnim pomezí mezi groteskou a "normálnim" dramatem, ale nepodařilo se mi to toho za celou tu dobu nijak vplout - spíš jsem každou chvíli s otevřenou pusou sledoval, co se to tam zase děje. Tím nechci hodnotu filmu nijak snižovat, jeho naléhavost musela obzvlášť v těch šedesátejch letech bejt ještě úplně jinde než dneska, já to jen neumim označit za něco, co se mě osobně nějak mimořádně dotklo. Ale třeba na tom po dalšim zhlídnutí budu jinak. WTF moments: Jestli ti nehrající herci-neherci byli záměrem, tak fajn - ale tim spíš pak nechápu, co tim teda Němec sledoval (na mysli mám hlavně ty ženský role). A pokud prostě jen neuměli hrát, což je přesně to, co si myslim já, tak to tomu filmu jako celku obrovsky ublížilo - a možná bych neměl takovej problém se do toho dostat, kdyby mě tam tadyty nestrasvitelně odříkávaný repliky tolik neiritovaly. (27.03.2015)