Náhrdelník melancholie

Ačkoli měla „Kubiška“ v předzákazových dobách dar udělat svým hlasem a projevem ze sebevětší blbiny málem hlubokomyslnou záležitost, opravdová vychutnatelnost jejích nahrávek hodně závisela na tom, komu se dostala do pracek autorsky – nedá se říct, že by si vždycky vybírala s vkusem, hlavně pokud jde o textaře. V pár případech, kdy se zadařilo, ovšem vznikly věci patřící k tomu málu, co na českém popu opravdu stojí za to. V jejím prvním recitálu jsou takové kousky bohužel jen dva, asi ne náhodou oba s Vrbovými texty: Denně čekám dál a Lampa; zbytek zmizel v propadlišti dějin víceméně poprávu. Obrazové zpracování je poplatné klipově-průkopnické době a Němcově zálibě v povrchní atraktivitě honosných prostředí a společenských extrémů – to jsou vám samé hrady, zámky, kočáry, milionáři nebo zase pražská galerka, většinu času bez pořádného nápadu, atmosféry či aspoň vtipu (jiného než křečovitě chtěného). Hvězdička za Martu, druhá za ty dvě dobré pecky a ještě půlka za Šofrovu kameru. Kvůli historické hodnotě zaokrouhlím nahoru, ale mluvě o historické hodnotě – pokud se vám dostane do ruky DVD Příběh, určitě si projeďte nejen Němcovy recitály, ale i to ostatní; takový Rezavý svět, lehce po juráčkovsku pojednaný mně absolutně neznámým režisérem Františkem Látalem, ukazuje, že ani v roce 1968 nemuselo spojení s obrazem písničku shazovat, ale naopak jí mohlo pomoct k větší přesvědčivosti. (23.05.2012)

Jak která skladba, jak který klip. První a třetí se mi líbily hodně, ale pak tam byly i takové nijaké, které ve mě nezanechaly nic. A to už to vypadalo na nejlepší část z Kubišové/Němcovy videoklipové trilogie, ta černobílá kamera tomu slušela a víc odpovídala atmosféře písní a klipů, jenže i tak to celkově v mém případě skončilo srovnatelně s Proudy lásku odnesou - silné 3* (04.10.2020)

Léta 1967-1969 byla strmým vzestupem poděbradské rodačky k vrcholům české hudby pro lidi (pop music). Neobyčejně kvalitní autorské i managerské zázemí přispělo spolu s příznivě nakloněnou dobou k mimořádné ozvučnosti podnětných písní pohybujících se na rozhraní protestsongu a šansonu; nemalý podíl na tom mělo Kubišové neortodoxní, výrazně osobité ženství násobené syrovým, nespoutatelný vichr připomínajícím hlasem. Pominout nelze ani výrazný Němcův scénáristický a režisérský vklad. Zdá se, že první i druhý Kubišové medailon mají i dnes šanci upoutat také mladší generaci; problémem je minimální publicita. V každém případě již zde tehdy 25letá zpěvačka podává až překvapile zralý a vábivý výkon. (02.07.2008)

Výtvarnici Ester Krumbachové se pod taktovkou režiséra Jana Němce podařilo vytvořit vizuálně slušivé a nápadité pozadí k recitálu, náhrdelníku, složeného z perel známějších i méně známých písní Marty Kubišové. Černobílý formát a zimní období, ve kterém se recitál natáčel, se k melancholickým písním zpěvačky skvěle hodí. (22.07.2014)

Sedm písní Marty Kubišové, z nichž především Ondráčkova Lampa náleží k démantům soudobé hudební tvorby, zachycuje tuto výjimečnou interpretku na samém vrcholu její kariéry, v době, kdy vystoupala k několikanásobnému vítězství v prestižní anketě Zlatý slavík. Že to nebyla sezónní popularita, o tom svědčí kromě jiného právě tento televizní recitál. Zastřený hlas Marty Kubišové totiž nepřestává fascinovat dodnes. (09.09.2021)