Upír Nosferatu

75% - Upřímně řečeno, tak vysoké hodnocení dávám pouze za význam tohoto filmu v dějinách kinematografie. Co se týče mého zážitku, taková sláva to není... Filmu se nedařilo udržovat mě v napětí, což je u tohoto žánru asi zásadní problém. Příčinu mé slabé emocionální odezvy vidím především v nesmyslném zacházení s jinak dobrým hudebním materiálem. Uprostřed filmu jsem měl pocit, že hudba, jež dohrála do konce byla puštěna znovu od začátku gramodesky, bez ohledu na děj... Rád bych mluvil o něčem jiném, než o hudbě, ale u horroru hraje hudba příliš zásadní roli na to, abych mohl spekulovat o tom, jaké by to bylo, kdyby bylo více Maxe Schrecka, a méně přehrávaných výlevů Harkerovy ženy. Kde mám obavy, že to hudba zazdila, nemohu dále pokračovat podmiňovacím způsobem. (01.07.2006)

Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. (05.03.2012)

Murnauův Upír Nosferatu,jeden z nejvýznamnějších filmů němé éry,porušil nepsané zákony německého filmového expresionismu.Murnau totiž opustil ateliéry a vydal se natáčet exteriéry do tehdejšího Československa,okolí Oravského hradu.Představitel upíra Max Schreck(hrabě Orlock) byl patrně nejbizarnější představitel upíra filmových dějin,především díky protáhlému tvaru jeho lebky,dlouhým nehtům a dvěma dlouhými zuby, posazenými nezvykle vepředu na čelisti.Kamera Fritze Arna Wagnera vyvolává pocit nadpřirozenosti během některých scén jednoduchým trikem-záběr natáčel zpomaleně a to způsobilo,že při promítání normální rychlostí se postavy hýbaly nepřirozeně rychle.Působivost ještě víc umocňovalo,když se místo postavy hraběte Orlocka objevil jen jeho stín.Film je vlastně první filmovou adaptací slavného románu Brama Stokera DRACULA,protože si ale studia buď zapomněla nebo se jim nepodařilo sehnat autorská práva od vdovy po Stokerovi,byly tvůrci donuceni změnit jména postav a míst. Vdova filmaře zažalovala a anglický soud přikázal zničení všech filmových kopií.Bohudík tento rozsudek nemohl být v Německu vymáhán a jen kvůli tomu můžme být vděčni,že se nám dnes po 80 letech od svého vzniku tento klenot dostane do rukou. (17.06.2006)

Další němá éra a další zklamání. Dobrá tedy, dám šanci ještě Kidovi a potom se do toho nebudu šťourat a nechám to být! Asi tomu nerozumím, asi nejsem takový filmový labužník a asi nejsem tak trpělivý, abych vydržel hodinu a půl u pár zvuků sledovat "prázdnou" obrazovku. První půlhodinku jsem se i bál, prožíval to, ale potom mně přepadla nuda a odešla až s nápisem "KONEC". Na tu dobu vzniku je to briliant, ale na dnešní dobu obyčejnej šutr od Bečvy. (28.10.2008)

Poznámka k olomoucké projekci Nosferatu v rámci Projektu 100 2009 – 24. 2. 2009: Viděl jsem dvakrát shodnou verzi filmu s hudebním doprovodem J. S. Bacha, takže jsem byl zvědavý na odlišný přístup – elektrickou kytaru hudebníka kapely Priessnitz – Petra Kružíka, od které jsem si sliboval především specifickou úroveň expresivnosti. Celý problém byl v tom, že hudba nepodtrhovala obrazy, ale strhávala pozornost na sebe. Tempo doprovodu bylo po většinu filmu neslučitelné s tempem filmu – až na povedenou část, kdy Nosferatu připlouvá na lodi a gradující kytara vzbuzovala silnou emocionální odezvu, kterou navíc dokázala udržel po celou dobu až do okamžiku příjezdu. Po zbytek filmu jaksi nedocházelo ke kontrapunktu obrazu a zvuku, ale celé představení budilo dojem, že sledujeme němý film, a do toho shodou okolností prosakuje zajímavá hudba. Navíc byl film na začátku hudebně zbytečně „přepálen“ a pak to vypadalo, že hudebník dalších dvacet minut ladí kytaru, aby nevyšel z tempa a silný úvod pak vyšel trochu naprázdno. Je to škoda – němé filmy s hudebním doprovodem jsou u nás poměrně vzácným zážitkem a například podobné klavírní doprovody Filipa Topola byly k promítaným obrazům citlivější. (12.12.2004)