Faust

Prastarý a přitom dokonalý snímek, který vás strhne hned v úvodu, kde si Mefisto ukrade pro sebe veškerou pozornost (nj, ďábel). Jak už zde psali jiní, on se svým obočím vládne celému filmu naprosto s přehledem a hudba mu jen přikuřuje. Faust je výrazově zajímavější v podobě starého muže, po omlazení (aspoň na mě) působí hodně legračně a prostřední část s ním mi přišla už krapet zdlouhavá, ale ke konci je zde opět atmosféry na rozdávání. I když tvůrci nejeli podle předlohy, povedlo se jim sdělit poselství takovým způsobem, že jim odpustíte nesrovnalosti a myslím, že by se to i starému Goethovi líbilo. Přesto si neodpustím na závěr, poté, co znovu pochválím obraz, herce, podmanivou hudbu i kostýmy... "Verweile doch, du bist so schön." (05.07.2016)

Film má jedinou slabší chvíli. Tou jsou námluvy Fausta a Markéty. Jinak je to dokonalá temnota ještě podporovaná hudbou Timothyho Brocka, která je nechutně depresivní a nenechá diváka oddechnout i v těch málo světlých chvílích, které se ve Faustovi objeví. Pořád je v pozadí cítit hnusné zákeřné zlo, jak ve zmíněné hudbě, tak v postavě manipulátora, pokušitele a ďábelského našeptávače Mefista ztvárněného démonickým Emilem Janningsem. Ve scéně proměny Fausta v mladíka je čtyřmetrový Jannings se svítícíma očima nejstrašidelnější démon, jakého jsem doposud ve filmu viděl. Nezapomenutelných scén je samozřejmě více. Za pozornost stojí např. všechny letové scény nebo sugestivní město postižené morovou nákazou (10.07.2006)

Tak to byla teda síla. Pět hvězdiček dávám především za strhující temnou atmosféru, která byla geniálně dokreslená úžasnou nově dodanou hudbou. První půlka Fausta byl pro mě neopakovatelný filmový zážitek, obzvláště ten úvodní souboj dobra se zlem. Potom sice film asi na dvacet minut ztratil dech (takový ty scény zkoušení toho přívěšku, koketování a hraní si na honěnou, to se dalo hodně zkrátit) ale potom v momentě souboje Fausta s bratrem Markétky se vrátila ta genialita první půlky a vydržela až do konce. (02.12.2009)

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímků vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)