Ze života loutek

Poměrně zklamání. Závěrečná pointa je vyloženě trapná, ať už Bergman vědomě klamal, nebo (a to je můj názor) si prostě jenom odporoval. Možná je to jenom můj osobní problém, jak tak koukám na ta výborná hodnocení, ale já se nedokázal vcítit do hrdinů filmu. Jejich emoce třeba nakrásno vřely uvnitř jích samých, avšak já je necítil. Některé z postav mluvily, jak kdyby ani nebyly přítomné, nevyjadřovaly se k věci (případu), nýbrž si jen vylévaly srdce (zvláště Tim). Jednání hlavního hrdiny se těžko dalo jakkoliv vysvětlit, natož pochopit (hlavní motiv navíc zůstal zcela nedořešen). Ze života loutek není špatný film, ani snímek, u kterého by se člověk nudil, ale já jsem do něho prostě nedokázal proniknout a naladit se na jeho atmosféru. Za mě proto pouze průměr. (04.05.2014)

Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa. (08.01.2010)

Pro mě obrovské překvapení - mistrovu pozdní tvorbu příliš nežeru. Může se samozřejmě diskutovat o tom, nakolik dokonalost formy vyprazdňuje obsah, ale uživatel Rapollo podle mě střelil úplně vedle - Němci samozřejmě dávají filmu trochu jinou atmosféru, než Bergmanův "klasický" team, ale pro mě to naopak bylo velmi osvěžující. Ze života loutek mi přijde po Šepotech a výkřicích naopak nejsilnější Bergman až do Fannyho - a to jsem k tomu přistupoval se značnou nedůvěrou - dobrá, motivy i postupy jsou viděné (...běl scén z polosnu je z Persony, výslechy z Obřadu), ale koho to zajímá?... Všechno šlape jak dobře namazaný stroj, mistr jde podle mne velmi hluboko, mnohem hloubš, než v Tváří v tvář i Podzimní sonátě - je to o temnotě v nás až k nepěkným okrajům - hrozně dobrá na tom byla absence soudu i rozuzlení - vlastně se nevědělo PROČ. A v hlavě mi i po roce a půl zůstává ta hudba ze začátku i ta běl i ten ubožácký buzerant... (04.02.2012)

Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč.... (21.10.2009)

Nelineární struktura vyprávění oscilující okolo fatálního okamžiku slouží nejen k oživení příběhu a prohlubování našich znalostí o charakteru postav. Stejně jako nabourává naše chronologické vnímání děje, narušuje a relativizuje subjektivní výpovědi zúčastněných hrdinů. Narážím zejm. na přítele-psychiatra, jehož na první pohled objektivní posouzení celé tragédie se až příliš snadno zamění za klíč k celému filmu. Léty dušená frustrace a komplexy z minulosti i tajené přirozenosti jsou hezké schéma pro vysvětlení některých krizí současného života, ale v tomto případě by se nemělo zapomínat ani na osobnější a podle mě hlavní linii příběhu hlavního hrdiny – jeho dysfunkční vztah s manželkou. Láska, snaha po splynutí dvou identit a touha po úplném nazření do druhého člověka na jedné straně, věčné puzení pryč, snaha zraňovat na druhé straně. A řešení? Odpověď najde hrdina ve svém snu (spoiler: "Otočila se k zrcadlu. Pozoruje mě v zrcadle. Je ponořená do svých myšlenek, ale dýchá těžce. Stojím za ní, v šikmém úhlu...a držím břitvu v pravé ruce. Celou tu dobu mě sleduje. A nyní mě opravdu vidí." A nyní mě opravdu vidí. Oba se mohli "opravdu vidět" jen za cenu smrti, kterou nakonec náhodou zaplatila nevinná oběť). (19.03.2014)