Babička

„Až keď sa človek musí lúčiť, tak až vtedy cíti, ako veľmi má rád.“ Toto musí roztrhnúť srdce každému normálnemu človeku a komu nie, môže si gratulovať: je monštrum. Ja som Babičku videl veľakrát (aj som čítal knihu), ale čím som starší, tým ju znášam horšie a horšie; naposledy to pre mňa bol taký masaker, že som si povedal, že už to nikdy nechcem vidieť. Babička vyvolá smutno-krásne spomienky na nostalgicky, v diaľke navždy stratené, detstvo (smrť či iná strata najbližších, učenie sa zodpovednosti, oproti zvyšku života bezstarostné detstvo). Dokonalá múdra starenka Jarmila Kurandová (Babička bola jej posledným a najslávnejším filmom) je skvelá diplomatka a mediátorka a do toho dobrosrdečná dospievajúca Libuše Šafránková, kroje, husi, príroda, ohne, púšťanie drakov, jesenné opekanie jabĺk na lúke. Zabudnúť nemožno ani na majstrovsky minimalistického Petra Čepka, ktorý to miestami dáva až do hororu a ktorý je súčasťou Viktorkinho tragického príbehu. "Ďěkuji ti." - "Vy mně, babičko?" (05.07.2008)

Jedinečný klenot československé filmové tvorby, natočený počátkem sedmdesátých let a mé nejmilejší zpracování knižní předlohy o babičce Barbory Panklové. Hlavní postavu Babičky mám spojenou pouze s paní Jarmilou Kurandovou, které byla tato role ušita na míru. Ztělesněné dobro, přísná katolická výchova, milý a upřímný obličej. Jediné co mi tam trochu vadilo jsou ty několikrát opakované záběry úprku a pádu Viktorky, kterak se škapulířem na krku utíkala před uhrančivýma očima přespolního vojáka. Nicméně tento film můžu vidět kolikrát chci a při každém zhlédnutí budu zmíněný příběh prožívat naplno. P.S V Ratibořicích jsem se byla projít asi dvakrát - na zámek, ke splavu, k chaloupce i do mlýna. Kdo tam nebyl, doporučuji :-) (17.04.2014)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Stydím se to přiznat, ale "Babička" Boženy Němcové pro mě nikdy nepředstavovala zajímavé čtení, ať už je to způsobené vynucenou povinnou četbou nebo vlastní mentální nedostatečností. Snad do té poklidné venkovské poetiky někdy dospěju, ale prozatím nezbývá, než filmovou verzi z roku 1971 ohodnotit o stupínek výše než knižní předlohu, protože jsem ji viděla až do konce 2x (bez větších výhrad či výraznějšího zaujetí), zatímco knihu jsem nikdy nebyla schopná dočíst. 61% (14.04.2009)

Spíše adaptace (a to příliš věrná) Kašparových ilustrací než Němcové, chybí i dramatičtějš rozměr / což je v Němcové Babičce záměrně potlačeno, aby vynikl příběh Viktorky a autorka zapomenula na krušnou dramatičnost svého života/ . Podle mě začátek uhlazené nudy současné produkce ČT. Preferuji Čápovo zpracování, Moskalyk je téměř neemocionální. Pozitivně hodnotím scény z umírání vojáků v závěru filmu, který dodávají snímku sílu. Mnoho lidí zapomíná, že do promluv babičky Němcová vkládala své sociální a politické názory. Mám dojem, že autoři této adaptace poněkud potlačili kontrastní stránku mezi babičkou a její dcerou, tedy kritiku mamoměšťáckých paniček, které Němcové celý život ničily život. (20.04.2014)