Babička

Koukám na to po letech a jsem spokojená. Tato verze na mě působí silněji než kniha, která mě v dětství nebavila. Je chyba, že se jednalo o povinnou četbu. Vše povinné je přijímáno s averzí a navíc jsme tomu, jako děti, nemohli plně rozumět. Božena Němcová byla natolik zajímavá osobnost, že by mě potěšil velký film i o jejím životě dospělém. A vůbec by mi ve scénáři nevadily ani spekulace stran jejího původu, ani její údajná uhrančivá krása, ani zástupy milenců plus pokrytci uspořádaný monstrózní pohřeb... (22.04.2019)

Nedoukoukal, nedočetl. Jsa kulturní barbar, přiznávám se k tomu, že jsem tento škvár literatury nesnášel už od školních škamen a jeho obsah (do čtenářského deníku) jsem opsal od kamaráda, který ho opsal od kamaráda .....atd. Přiznejme si upřimně, že hlavní zásluhou Boženy Němcové je to, že byla jedna z mála žen, která v době národního obrození psala. Ano, asi to tenkrát pro ni jako ženu bylo těžké, přesto je to na úrovni (ne! pod úrovní) děl Rosemundy Pilcher. Film je stejně "kvalitní". Pokud mě za to paní Sommerová (či jiní obdivovatelé BN) proklejí, je mi to jedno a můj názor to nezmění. Pro mě čirá hrůza. (26.02.2019)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)

„Až keď sa človek musí lúčiť, tak až vtedy cíti, ako veľmi má rád.“ Toto musí roztrhnúť srdce každému normálnemu človeku a komu nie, môže si gratulovať: je monštrum. Ja som Babičku videl veľakrát (aj som čítal knihu), ale čím som starší, tým ju znášam horšie a horšie; naposledy to pre mňa bol taký masaker, že som si povedal, že už to nikdy nechcem vidieť. Babička vyvolá smutno-krásne spomienky na nostalgicky, v diaľke navždy stratené, detstvo (smrť či iná strata najbližších, učenie sa zodpovednosti, oproti zvyšku života bezstarostné detstvo). Dokonalá múdra starenka Jarmila Kurandová (Babička bola jej posledným a najslávnejším filmom) je skvelá diplomatka a mediátorka a do toho dobrosrdečná dospievajúca Libuše Šafránková, kroje, husi, príroda, ohne, púšťanie drakov, jesenné opekanie jabĺk na lúke. Zabudnúť nemožno ani na majstrovsky minimalistického Petra Čepka, ktorý to miestami dáva až do hororu a ktorý je súčasťou Viktorkinho tragického príbehu. "Ďěkuji ti." - "Vy mně, babičko?" (05.07.2008)

Nikdy nezapomenu na to jak pan Moskalyk dokázal onu naivní venkovskou selanku převést v působivé psychologické drama. Obzvlášť silné je prolínání snů s realitou a scény Petra Čepka a Libuše Geprtové. Přidaná hodnota oproti knize je až neskutečná. Libuše Šafránková nemohla ve světě filmu debutovat lépe. 80% (25.07.2007)