Réžia:
Antonín MoskalykScenár:
František PavlíčekKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerHrajú:
Jarmila Kurandová, Zdeněk Matouš, Míla Myslíková, Libuše Šafránková, Erik Pardus, Jaroslav Moučka, Lenka Kolegarová, Libuše Geprtová, Květa Fialová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Jednu a tú istú vec vidí a vníma inak dieťa, inak dospelý človek a inak človek starý. Aj román Babička spisovateľky Boženy Němcovej sme ako deti čítali takmer ako rozprávku - vtedy nás zaujali postavy Adélky (Lenka Kolegarová), Jana (Erik Pardus), Barunky (Libuše Šafránková) či psov Sultána a Tyrla. Príbeh Kristly (Jaroslava Obermaierová) z hostinca a jej milého Jakuba (Jiří Wohanka) nás zaujal v dvadsiatke a oveľa neskôr sme porozumeli náreku Viktorky (Libuše Geprtová)... Ale to sme sa už zase celkom inak pozerali na hry detí zo Starého Bělidla, to sme už v Adelkiných večných otázkach počuli otázky vlastných detí a poznali sme už, čo znamená prázdnota, ktorú po sebe zanecháva smrť blízkeho človeka... (TV Doma)
(viac)Recenzie (176)
Babička Jarmily Kurandové jej prototypem babičky z pohádky, Viktorka, kterou jsem bývala fascinována, Barunka - budoucí Božena Němcová....moje oblíbené postavy. Babička není čtení pro děti, přestože to bývala povinná četba. A.Moskalyk "přeložil" tyto vzpomínky Boženy Němcové z dětství do filmové podoby a i když jsem film viděla už jako dítě, hloubku předlohy doceňuji až dnes. ()
Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj ()
Nikdy nezapomenu na to jak pan Moskalyk dokázal onu naivní venkovskou selanku převést v působivé psychologické drama. Obzvlášť silné je prolínání snů s realitou a scény Petra Čepka a Libuše Geprtové. Přidaná hodnota oproti knize je až neskutečná. Libuše Šafránková nemohla ve světě filmu debutovat lépe. 80% ()
Tá pravá Babičkovská poetika mala možnosť počas dvoch a pol hodín filmu naozaj dobre vyniknúť. Spočiatku by sa zdalo, že ide o zbierku banálnych príbehov z dediny, ale po chvíli sa ukáže pravý opak. Hlavnými postavami sú Babička a Barunka, pritom sú v úlohe pozorovateľov a všetko podstatné sa deje postavám vedľajším. Libuše Šafránková je viac ako rozkošná, na chvíľku sa stala aj Maruškou, aj Popoluškou, v jej budúcej kariére dôležité míľniky. Tentoraz ako Barunka na hranici detstva a dospelosti niektoré veci chápe, niektoré menej a iné ešte vôbec. Podobne to môže cítiť aj divák. Inak film vezme dieťa ako rozprávku, inak dospelejší ako drámu ľudských osudov. A že je to rozprávané nie celkom chronologicky, pridáva plusové body, za mňa až na silné štyri hviezdy. –––– Byla jste vždycky šťastná? – Žádná růže nekvete celý rok. –––– Někdy je úpřimnost milá, ale když přijde nevhod, je po přátelství. ()
Koukám na to po letech a jsem spokojená. Tato verze na mě působí silněji než kniha, která mě v dětství nebavila. Je chyba, že se jednalo o povinnou četbu. Vše povinné je přijímáno s averzí a navíc jsme tomu, jako děti, nemohli plně rozumět. Božena Němcová byla natolik zajímavá osobnost, že by mě potěšil velký film i o jejím životě dospělém. A vůbec by mi ve scénáři nevadily ani spekulace stran jejího původu, ani její údajná uhrančivá krása, ani zástupy milenců plus pokrytci uspořádaný monstrózní pohřeb... ()
Galéria (6)
Fotka © Filmové studio Barrandov / Josef Vítek
Zaujímavosti (13)
- Erik Pardus, který coby dvanáctiletý chlapec řekl v jednom záběru větu: „Co jsem ti říkal, babička nepřijede.“ Jenže to řekl s absolutním brněnským přízvukem a režisér zastavil na půl hodiny natáčení a řekl: „Naučte ho někdo česky.“ Po půl hodině sjeli nový záběr, který už byl sice lepší, ale pořád byla slyšet brněnština. Moskalyk se zamyslel a řekl: „No co, babička bude z Brna.“ (sator)
- První scéna, kterou Libuše Šafránková natáčela, dojala všechny členy až k slzám. Jednalo se o závěr filmu, kdy Barunka přichází říct včeličkám, že babička zemřela. Tehdy šestnáctiletá herečka to vzala uprímně a plakala doopravdy. Režisér dokonce zapomněl říct kameramanovi, aby po odehrání scény přestal točit. (ČSFD)
- Předobrazem pro paní kněžnu (Květa Fialová) byla vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. Ta však byla ve skutečnosti spíše ženou pohybující se ve vysoké společnosti a blízkou přítelkyní mnoha dobových osobností, nikoliv romantizovanou a idealizovanou kněžnou starající se v první řadě o své poddané. (sator)
Reklama